Článek
Ani u soudu, ani doma. Ani když jsem si poprvé balila věci do banánových krabic. Všechno se stalo tak potichu, že to vlastně ani nebolelo. Jako když si jednoho dne uvědomíte, že ta květina v rohu už dávno uschla – a vy jste si toho ani nevšimli.
Byli jsme spolu jedenáct let. Sedm let manželství, čtyři roky chození předtím. Dům, pes, dvě auta, jedna neúspěšná snaha o dítě. A pak jedno tiché odcizení, které přišlo jako zamlžené ráno – nevíte, kdy přesně začalo, jen víte, že najednou nic nevidíte.
Našla jsem si malý podnájem. 2+kk na okraji města, v cihlovém domě z šedesátých let. Bylo tam ticho, staré lino, balkon s výhledem na parkoviště. A mělo to jednu výhodu – bylo to moje. Můj začátek. Prázdné bílé stěny a levná komoda z bazaru.
Rozbalovala jsem poslední krabici s věcmi, které jsem si u něj nechala naposledy poslat. Knihy, pár diářů, fotky. A mezi tím – úplně dole – byl položený starý obálkový dopis.
Zvenku mým písmem napsané:
„Uschovat. Přečíst až někdy.“
Uvnitř rukopis, který bych poznala i po slepu. Jeho.
Dopis byl datovaný pár dní před naší svatbou.
Psáno na obyčejný papír. Trochu pomačkaný. Ale slova byla ostrá. A syrová.
„Kdybys tohle někdy četla, znamená to, že už jsme někde jinde. Možná šťastní. Možná ne. Ale teď, v tuhle chvíli, tě chci požádat o něco – i když to nikdy neřeknu nahlas.
Prosím tě, kdykoli budeš cítit, že mizím, že se ztrácíme… řekni to. Řekni mi to dřív, než bude pozdě. Já se někdy ztrácím do práce, do ticha, do svých myšlenek. Ale nikdy tě nechci ztratit úplně.
A když se to přece jen stane…
…chci, abys věděla, že všechno bylo skutečné. Že jsem tě miloval. A že některé věci možná nejdou zachránit, ale stály za to.“
Seděla jsem na zemi vedle krabice. V ruce ten dopis. A po tváři mi tiše tekly slzy.
Ne proto, že by mě to ranilo. Ale proto, že jsem si vzpomněla, kdo jsme kdysi byli.
V tom dopisu byl muž, kterého jsem milovala. Kterého jsem si chtěla vzít. Ne ten tichý, odtažitý člověk, se kterým jsem naposledy seděla naproti u stolu a dohadovala se o rozdělení majetku.
V tom dopise bylo všechno, co jsme ztratili.
A taky věta, kterou jsem si opakovala celý večer:
„Některé věci možná nejdou zachránit, ale stály za to.“
Ten papír jsem nevystavila, neschovala do šuplíku, ani nevyhodila.
Zastrčila jsem ho mezi stránky jedné staré knihy – bez záložky, bez označení. Možná ho tam za pár let zase najdu. Možná ne.
Ale vím jedno – ten začátek nebyl špatný. A ten konec možná nebyl selháním. Jen uzavřením kapitoly, která měla trvat přesně tolik.
A jestli to tak bylo… pak to stálo za to.
