Článek
Jako vzpomínka, co se rozsvítí, když uslyšíš určitou písničku, ucítíš známou vůni nebo když ti někdo řekne „ten se na tebe tehdy díval jako blázen“. Ano, tehdy. Na střední. Měl nejhezčí úsměv a já jsem měla pocit, že mi praskne hrudník, kdykoli byl poblíž.
Byli jsme si blízko. Jako kamarádi. On mi psal básničky do sešitu a já mu dávala opisovat matiku. Ne, nikdy jsme spolu nebyli. Žádná letní noc u rybníka, žádné první „milování“ s horkým dechem a zimou v nohou. Nic. Jen sliby, které jsme nikdy neřekli nahlas. Pak maturita, rozchod školních cest a dospělost, která si bere, co chce, a neptá se, co cítíš.
A pak to přišlo.
Třicet let poté. Sobota, dopoledne, fronta na kávu v městské knihovně – protože ano, teď už se tam dělají i akce s kávou a dorty, aby lidi četli aspoň u zákusku. A najednou ten hlas. „To jsi ty?“ Otočím se a tam – Patrik. O třicet let starší, se šedinami a vráskami kolem očí. Ale ten úsměv. Pořád stejný. A mně se najednou roztřásly ruce jak puberťačce, co neumí mluvit před klukem, co voní po jablkách a cigaretách.
Dali jsme si kafe. Sedli si do kouta mezi regály a smáli se tomu, jak jsme zestárli. On byl po rozvodu. Já byla po dvaceti letech manželství, které se dávno změnilo v sousedské spolubydlení. Řekl mi, že na mě nikdy nezapomněl. Řekla jsem, že to je hezké – a myslela jsem, že mi pukne srdce, protože jsem věděla, že já taky ne.
Domluvili jsme si procházku na příští den. A pak další. Povídali jsme si hodiny. O životech, o zklamáních, o snech, které jsme nestihli. Ale mezi řádky se vkrádalo něco tichého. Naděje. Možná pozdní, ale pravdivá. Měla jsem chuť říct: „Tak pojďme být spolu, dokud to půjde.“ On se jen usmíval, jako by to věděl. A já se poprvé po letech nebála ničeho.
Pátý den. Napsal, že se necítí dobře. Že má zimnici, trochu bolest na hrudi. Nabízela jsem mu, že přijedu, že přivezu čaj a peřinu a budu dělat, že umím o někoho pečovat. On se zasmál. Řekl: „Zítra mi bude líp. Jen si dneska dám pauzu.“
Zítra nepřišlo.
Volal mi jeho syn. Patrik zemřel v noci. Srdeční selhání. Rychlé. Tiché. Prý bez bolesti. Dívám se na zprávu na displeji a přemýšlím, jestli si ze mě osud dělá legraci, nebo jestli se rozhodl, že mi ukáže, jak krutá může být načasovaná náhoda.
A tak jsem po třiceti letech potkala svou první lásku. A za týden jsem byla na jeho pohřbu.
Stála jsem vzadu. Ne proto, že bych tam nepatřila – ale protože jsem si nebyla jistá, co vlastně jsem. Bývalá spolužačka? Náhodná známá? Nikdo neviděl, co se mezi námi odehrálo za těch pět dní. Jen já to vím. A on.
Měla jsem v ruce květinu. Uvnitř vzkaz, který nikdy nečetl:
„Nikdy jsem tě nepřestala milovat. I když jsme to nestihli. Děkuju, že jsi přišel – i kdyby jen na chvíli.“
Od té doby se na něj dívám jinak. Ne jako na ztracenou lásku. Ale jako na dar. Nečekaný, krátký, ale naprosto skutečný. Patrik mi připomněl, že i po letech může něco v tobě zahořet. Že není nikdy „pozdě“ cítit. Milovat. Doufat. A že i když to skončí dřív, než bys chtěl, má to smysl.
Občas si říkám, jestli to nebylo všechno přesně tak, jak mělo být. Možná jsme se potkali ve správný čas. Ne včas, ale správný čas. Možná jsme potřebovali jen ten týden. Ten týden, kdy se něco uzavřelo. A možná, že až jednou skončím i já, bude tam stát. S tím úsměvem, co nezestárl.
A tak teď říkám jedno:
Pokud někoho milujete – klidně po letech – řekněte mu to. Nečekejte, až bude „příležitost“. Ona totiž někdy přijde… a hned zase odejde.
