Článek
Jako dítě jsem si je spojoval spíš s automaty na horkou čokoládu než s bolestí. Později, když jsem začal dělat technickou údržbu pro různé veřejné budovy, mi nemocniční prostředí připadalo jen jako další šedý koridor s blikající zářivkou. Nic zvláštního.
A pak přišla zakázka na „technické zajištění objektu bývalé nemocnice Na Výsluní“. Už ten název působil jako ironie. Výsluní to rozhodně nebylo.
Nemocnici zavřeli v roce 2013. Personál rozpuštěn, vybavení částečně odvezeno, ale spoustu věcí tam nechali. Náš úkol byl jednoduchý: projít objekt, zkontrolovat statiku, připojit záložní agregát, udělat revizi elektroinstalace, ohlásit případné rizikové prvky. Práce na dva týdny. S tím, že se uvnitř přespávat nemá. Jen denní provoz.
První den jsme byli tři – já a dva další technici. Všichni zvyklí na vlhké sklepy, zarostlé šachty a pavučiny větší než moje ruce. Ale už při vstupu jsem cítil, že tohle místo je jiné.
Ticho v opuštěné budově má zvláštní kvalitu. Všechno zní tlumeně, jako pod vodou. Každý krok se ozývá příliš nahlas, i když jdete potichu. Zdi mají paměť. A ta v těchhle chodbách nebyla přívětivá.
První dny jsme řešili rutinu – pojistky, výtahové šachty, zrezlé rozvody. Občas jsme narazili na podivné zbytky minulosti: invalidní vozík v rohu místnosti, dětské kresby na zdech, jedna lékařská kartotéka s údaji, které už dávno měly být skartovány. V oddělení psychiatrie jsme našli stůl se záznamy ještě z roku 2008, otevřený šuplík a vedle hrníček s černým usazeným čajem.
Jakoby si někdo jen na chvíli odskočil.
Ve třetím patře byl problém. Elektřina v tom křídle dělala neplechu – přepětí, výpadky. Pracoval jsem tam sám, když se to stalo poprvé.
Otočil jsem se od pojistkové skříně – a chodba za mnou byla jiná. Skoro neznatelně. Jeden ze starých kovových vozíků, který předtím stál u zdi, byl teď přesně uprostřed. Nikdo jiný tam nebyl. Dveře zavřené. Žádný zvuk.
Posunul jsem ho zpátky. Vzpomněl jsem si, že starší kolega říkal, že vozíky se někdy samy rozjíždí, když je podlaha nakloněná. Tak jsem tomu věřil. Aspoň do chvíle, než jsem ho našel o deset minut později zase uprostřed.
Další dny to začalo být horší. Můj kolega Kamil se z ničeho nic rozhodl skončit. Neřekl proč. Jen že tam „nepůjde už ani na minutu“. Nechal nářadí, přilbu, všechno. A odešel.
Druhý – Marek – měl nehodu. Spadl v suterénu. Tvrdil, že se mu „něco dotklo zad“ a on instinktivně uskočil. Nikdo jiný tam s ním nebyl. Rozřízl si koleno o rezavý kus kovu a skončil na šití. Mně tehdy nic nebylo. A tak jsem tam zůstal.
Sám.
Od té doby to začalo být osobní. Slyšel jsem hlasy. Tiché, nejasné, jako kdyby někdo šeptal za dveřmi. Jednou jsem přišel ráno a na tabuli u sester v přízemí byl napsán křídou můj vlastní čas příchodu – ještě než jsem vůbec vstoupil.
Nevěděl jsem, co si mám myslet. Stres, únava, sugesce. Možná. Ale pak jsem v jedné místnosti narazil na zrcadlo. Staré, popraskané. Byl jsem tam jen já – a něco za mnou. Jen stín. Přelud? Neotočil jsem se. Nedokázal jsem.
Od té chvíle už jsem tam nemohl zůstat ani hodinu navíc. Dodělal jsem poslední revizi s tělem napjatým jak struna. Při podpisu výstupního protokolu se mě jeden z kolegů mimochodem zeptal:
„Tys tam byl úplně sám až do konce, jo?“
Přikývl jsem.
A on řekl: „Zajímavý. Měli jsme tam na kameře pohyb i v jiných částech, když jsi byl ve sklepě.“
Nevím, co tam bylo. Možná nic. Možná jen vzpomínky na bolesti, smrt, výkřiky, které tam kdysi zůstaly viset. Nemocnice nejsou jen o léčbě – jsou i o koncích. A některé konce se odmítají uzavřít.
Ať už tam bylo cokoli – já tam nikdy nepůjdu znovu.
