Článek
Až když se objevila první vážnější vlhká skvrna na stropě, rozhodli jsme se to konečně řešit. Najali jsme firmu, která měla během dvou dnů všechno opravit. Jenže už první ráno na nás dělník volal s tónem, který rozhodně nezněl jako „jen staré trámy“.
Stál u vikýře, špinavý od prachu, a v ruce držel malou dřevěnou truhličku. Byla zaprášená, pokrytá pavučinami a omotaná provázkem, který se rozpadal při sebemenším doteku.
„Byla schovaná pod prknem,“ řekl. „Tohle někdo uložil schválně.“
Vzal jsem ji do rukou. Byla překvapivě lehká.
Otevřeli jsme ji na stole v obýváku. Uvnitř mě čekalo něco, co bych tam v životě nehledal — hromádka dětských kreseb. Z větší části čmáranice, domy jako obdélníky s komínem, postavy s kulatými hlavami a hůlkovými těly, slunce v rohu papíru.
Ale jedna kresba byla jiná. Pečlivější. Dělaná starším dítětem. Pastelky byly stále výrazné, i když papír zažloutl.
Na obrázku byla rodina. Muž, žena, dvě děti. Stáli před domem, který jsem okamžitě poznal — byl to náš.
A mezi ženou a jedním z dětí stála pátá postava. Vybarvená trochu jinak. Tvář měla nakreslenou pečlivěji. Delší tmavé vlasy. Stejná postava, kterou jsem viděla pokaždé, když jsem se na sebe podívala v zrcadle.
Byla jsem tam já.
Jenže kresba byla nejméně dvacet, možná třicet let stará. A já jsem ten dům poznala teprve před třemi lety, když jsme se sem nastěhovali.
„Třeba je to jen náhoda,“ řekl můj muž, ale hlas se mu třásl.
„Náhoda?“ ukázala jsem prstem na detail. Na levém zápěstí té nakreslené postavy byl malý červený puntík — mateřské znaménko, které mám jen já. „Kdo by tohle věděl?“
Otočili jsme obrázek. Na zadní straně bylo několik slov dětským písmem:
„Až přijde, musí vědět, že tu byla.“
Stáli jsme nad tím a já cítila, jak mi běhá mráz po zádech. Kdo byla „ona“? A kdo to dítě, které kresbu vytvořilo?
Dělníci mezitím pokračovali v práci a truhličku jsme prohlíželi dál. Byly tam i jiné obrázky — domy, stromy, hřiště, ale i podivné, temnější.
Jedna kresba zobrazovala náš dům v noci. Za oknem byly namalované čtyři postavy. A pod oknem pátá. Všude jen černé pastelky, kromě té jedné postavy, která měla kolem sebe oranžovou aureolu, jako světlo.
Pátá postava byla vždy ta samá. Já.
Přišel další obrázek. Tentokrát vypadaly postavy vyděšeně. Všichni někoho hledali, ruce natažené, ústa dokořán. A úplně v rohu papíru drobným písmem:
„Ona se ztratila. Ale vrátí se. Vždycky se vrátí.“
Nemohla jsem spát. Truhličku jsme nechali v kuchyni, ale měla jsem pocit, jako by to, co bylo v ní, pořád kroužilo kolem nás.
Druhý den jsem se rozhodla zavolat člověku, který dům vlastnil před námi — staršímu muži, který jej prodal po smrti své ženy.
Když jsem mu popsala, co jsme našli, na druhém konci bylo dlouhé ticho.
„Tu truhličku jste neměli najít,“ řekl nakonec. Jeho hlas zněl unaveně, zlomeně. „Měla být spálená.“
„Co to znamená? Kdo ty obrázky kreslil?“
Nadechl se, jako by si musel dodat odvahu.
„Moje dcera. Zemřela, když jí bylo devět. Viděla… věci. Tvrdila, že v domě žije ještě někdo. Někdo, koho jsme my ostatní neviděli.“
„Jaký někdo?“ zašeptala jsem.
„Říkala jí… ‚ta, co se vrátí‘.“
Další pauza. „Myslel jsem, že si to vymyslela. Jen dětská fantazie. Tehdy.“
„A proč jsem na těch obrázcích já?“ zlomil se mi hlas.
Starý muž potichu řekl:
„Protože dítě tvrdilo, že tu vždycky byla. Že dům ji zná. Že jednou přijde zpátky.“
Zakrývala jsem si ústa dlaní, ale teď už to nepomáhalo.
„Poslouchejte,“ pokračoval. „Neříkám, že tomu věřím. Ale moje dcera tvrdila, že se sem vrátí žena s tmavými vlasy, se znaménkem na ruce. A že ji pozná.“
„Pozná… co?“ vydechla jsem.
Muž se odmlčel. A pak řekl:
„Že tohle byl její domov. Dřív. Dávno před námi.“
Truhličku jsem druhý den zamkla do skříně. Ale v noci mě probudil zvuk papíru. Jakoby se něco přesouvalo. Když jsem rozsvítila, ležel uprostřed chodby obrázek, který tam rozhodně nebyl.
Bylo na něm pět postav.
A jedna z nich držela klíč.
Já.
Vždycky já.
A na zadní straně bylo tentokrát napsáno jen jedno jediné slovo:
„Vítej.“
