Článek
Měla jsem ruce špinavé od prachu, vlasy stažené gumičkou, která už skoro nedržela, a v hlavě vířil seznam věcí, které ještě zbývá zabalit.
Na dně staré knihovny, kterou jsem měla od dětství, ležela zapadlá kniha s tvrdou koženou vazbou.
Neznámý titul. Autor, kterého jsem nikdy nečetla.
A pak jsem ji otevřela.
Na první straně bylo věnování psané modrým inkoustem:
„Pro Marii. Za to, co jsme nikdy nevyslovily. V.“
Marie byla moje máma.
A „V“ jsem znala.
Věra.
Žena, o které moje matka celý život mluvila s ledovým pohrdáním.
„Ta hadí ženská.“
„Zrádkyně.“
„Tu už nikdy nechci vidět.“
Nikdy jsem přesně nevěděla proč. A máma o tom nemluvila.
A teď jsem držela v rukou její knihu. S věnováním, které znělo jako tajemství.
Sedla jsem si s ní na krabici od nádobí.
Začala jsem číst.
Byl to román – o dvou ženách, které spolu vyrůstaly, prošly válkou, láskami, rozchody i zradami.
A všechno mezi řádky působilo… známě.
Jako by to nebyla fikce, ale zpověď.
Na stránkách byly podtrhané věty.
Malé poznámky tužkou na okrajích.
„Tohle jsem jí nikdy neodpustila.“
„A tady jsem lhala já.“
„Proč jsme to nedokázaly říct nahlas?“
Bylo to, jako bych četla deník.
Nebo vyznání, schované v literatuře.
Večer jsem zavolala tetě. Mámina sestra byla vždy ta otevřenější.
„Věra? To bývala její nejlepší kamarádka. Víc než sestra. Byly neoddělitelné.“
„A co se stalo?“
Ticho na druhém konci.
„Pamatuješ, jak jsi měla být kmotřenka jedné kamarádky? Že to na poslední chvíli zrušili?“
Ano. Vzpomínala jsem si. Bylo mi asi pět.
„Ta kamarádka byla Věra. Byla jsi její kmotřenka. Jenže máma… zjistila, že se Věra zamilovala do tvého táty. Nikdy mu nic neprokázala, ale stačilo to. Přestala s ní mluvit. Všechno skončilo.“
Dlouho jsem pak seděla nad tou knihou.
Držela jsem ji jako něco posvátného.
A zároveň jsem cítila smutek.
Za ženy, které mohly zůstat blízko – ale hrdost a bolest je rozdělily.
Mámu už se nešlo zeptat. Zemřela před dvěma lety.
Ale něco mi říká, že tu knihu si nenechala jen tak.
Že ji četla znovu a znovu.
Že se k ní vracela, i když to nikdy nepřiznala.
Někdy si lidé řeknou víc mezi řádky než v celém životě.
A někdy je jedna zapomenutá kniha klíčem k celé kapitole, o které jste si mysleli, že neexistuje.
