Článek
Malé město, okrajová část, řadovky s upravenými předzahrádkami, kde se víc šeptá než mluví nahlas. Po rozvodu jsem hledala nový začátek. Dům byl starší, ale útulný. Vzala jsem hypotéku a říkala si, že konečně budu mít klid.
První týden jsem ji jen vídala za plotem. Starší paní, vždy v zástěře, s pevným drdolem a neustále usměvavou tváří. Mávala mi, když jsem věšela prádlo, a když jsem se jednou vrátila z nákupu, stála u dveří s koláčem. Borůvkový.
„Na uvítanou. Jsem paní Vondráčková. Bydlím hned vedle.“
Poděkovala jsem, mile jsme si popovídaly. Působila jako z reklamy na venkovský život – laskavá, starostlivá, trochu vtíravá, ale v dobrém.
Druhý den přišla znovu. Tentokrát s tvarožníkem.
„To je jen tak, měla jsem přebytek. A vy vypadáte, že toho moc nesníte, tak ať nezmizíte z mapy.“
Zasmála jsem se. Bylo to milé. Koláč výborný.
Třetí den přišla zas. A pak další. Vždy s jiným koláčem. Makový, švestkový, linecký. Občas i něco slaného – bramborový závin, šneky se šunkou. Byla jako domácí catering, jen bez účtenky.
Začalo mi to být trapné. Říkala jsem jí, že mi dává moc. Nabízela jsem jí kávu, pomoc, cokoliv. Mávla rukou: „To je radost. Já ráda peču. A sama to nesním.“
Jenže pak to začalo být… jiné.
Jednou mi přišla říct, že „kdybych chtěla podepsat petici proti hluku z hřiště, má ji připravenou“. Jindy mě poprosila, jestli bych nemohla vyměnit záclony, protože „ty moje jsou dost řídké a člověk neví, co si o tom myslet“.
Smála jsem se tomu. Ale trochu ztuhle.
Pak jsem přišla domů a na stole v chodbě ležel koláč – jablečný. Jenže já byla celý den v práci. A dveře jsem zamčené nechávala.
Zamrazilo mě. Zavolala jsem jí – a ona jen suše řekla:
„Váš klíč máte pořád pod květináčem, že? Já už ho tam minule viděla.“
Pocit bezpečí se rozpadl. Přemístila jsem klíč. Změnila zámek. Ale pořád jsem hrála hru na „hodná sousedka“. Nechtěla jsem si znepřátelit jediného člověka, se kterým jsem tu mluvila.
A pak přišla ta žádost.
Bylo to v pondělí večer. Přinesla ořechové řezy. A pak si sedla ke mně do kuchyně a řekla to.
„Potřebuju, abyste mi občas pomohla s některými věcmi. Můj syn je… no, má určité potíže. Ale je šikovný. Má v garáži dílnu, dělá různé opravy. Není hloupý. Jen si ho lidé moc nevšímají. Měl by víc mezi lidi. Možná by si s vámi mohl někdy povídat. Sednout si. Vy jste taky sama, že?“
Zůstala jsem zticha. Netušila jsem, jak odpovědět.
„On vás už viděl. Líbíte se mu. Já mu říkala, že jste moc milá. A hodná.“
Polkla jsem.
Bylo to jako studená sprcha. Celá ta vlna laskavosti, koláčů, úsměvů – směřovala sem.
Byla to výměna.
Neřekla to nahlas, ale cítila jsem to mezi řádky. Udělala si mě. Zaplatila si mě cukrem a úsměvem. A teď čekala výnos.
Poděkovala jsem a řekla, že si to promyslím.
Už jsem ji do domu nepustila.
Od té doby mi koláče nenosí. Ani mě nezdraví. Jen se občas dívá z okna – dlouze, bez mrknutí, jako socha, co pozoruje život cizích.
Z její garáže někdy slyším hluk. Tiché bouchání, občas hlasitý smích. Nikdy nevyjdu ven bez toho, abych se předem nepodívala z okna.
Mám nové zámky. A žádný klíč pod květináčem.
A na stole – prázdno. Už žádné koláče. Jen zvláštní pachuť, která nezmizí ani po deseti sprchách.
