Článek
Celá léta chodil se stejnou šedou halenkou, klíče mu cinkaly u pasu jako zbroj a děti se mu raději klidily z cesty. Když jsem nastoupila do školy jako nová učitelka, byl jedním z prvních, koho jsem potkala. Podal mi ruku, zadíval se mi do očí a úplně vážně řekl:
„Místnost 23 neotvírat. Nikdy.“
Než jsem se vzpamatovala, už kráčel chodbou pryč.
Měla jsem ten den spoustu starostí, takže jsem to brala jako další z jeho podivností. Ale čím déle jsem ve škole byla, tím víc mě ta poznámka hlodala. Na mapě školy místnost 23 vůbec nebyla. V rozvrhu se neobjevovala. Žádná třída ji nepoužívala. Jako by neexistovala.
Jenže existovala. Na konci nejstaršího křídla školy, u dveří s oprýskanou cedulkou „23“, jsem ji našla. Bylo to náhodou, když jsem tam hledala úklidové prostředky. Dveře byly zamčené masivním visacím zámkem, který vypadal nověji než zbytek školy.
Když jsem se o místnost zajímala u kolegů, všichni odpověděli stejně: „To je stará skladovací místnost. Nepoužívá se.“ Nebo to tvrdili. Jejich oči ale vždycky utekly stranou, jako by se báli říct víc.
Jednoho dne jsem po vyučování zapomněla telefon ve sborovně a procházela téměř prázdnou školu. Na konci chodby jsem zaslechla zvuk – měkké zaklepání. Pravidelné, jako by někdo na něco jemně ťukal. Šlo to od dveří číslo 23.
Stála jsem tam, neschopná se pohnout. Zaklepání se opakovalo. A pak se ozvalo cosi, co znělo skoro jako slovo. Tiché, táhlé, škrábavé.
„Pust… mě… ven.“
Utekla jsem a snažila si vsugerovat, že to byl proud vzduchu nebo staré potrubí. Jenže jsem se už nedokázala uklidnit. Nutkání zjistit pravdu bylo silnější než strach.
Další den jsem si vypůjčila z ředitelny náhradní klíče. Visací zámek na místnosti 23 ale žádný klíč v sadě neodpovídal. Nápad s kleštěmi přišel sám. Večer, když škola ztichla, jsem se vrátila.
Zámek povolil překvapivě snadno.
Dveře tiše otevřely a já udělala první krok dovnitř. Uvnitř byla tma – hustá, skoro hmotná. Zapnula jsem baterku na mobilu a kužel světla se zachvěl. Místnost byla prázdná. Až na jedno.
Uprostřed stála stará školní lavice. Na první pohled obyčejná, jen víc ošoupaná. Když jsem se přiblížila, všimla jsem si vyrytých čar, tahů, slov. Jako by tam kdysi někdo seděl celé roky a ryl do dřeva nehty všechno, co mu prošlo hlavou.
Kolem lavice byl na podlaze vybledlý křídový kruh. Obyčejný… ale zároveň ne. Měl zvláštní symboly, jaké jsem nikdy neviděla. Vzduch byl těžký, studený, a já cítila, jak se mi na zátylku ježí chlupy. A pak jsem to uslyšela znovu.
Zaklepání.
Ale tentokrát ne ze dveří.
Bylo to pod lavicí.
Sehnula jsem se a posvítila pod ni. A pak jsem se křečovitě nadechla.
V prachu pod lavicí byly otisky prstů. Pár centimetrů od sebe, jako by se někdo roky snažil posunout ven. Zanechával dlouhé dráhy. Do prachu, do dřeva, až do betonu.
A když jsem ustoupila, viděla jsem to. Podlaha před lavicí byla mírně vyboulená. Ne jako praskající beton. Spíš jako… něco, co se snaží vyhrabat cestu nahoru.
V tu chvíli se dveře za mnou zabouchly. Sama od sebe. Mobil mi vypadl z ruky a světlo se skutálelo ke stěně. Zůstala jsem ve tmě.
A někdo – nebo něco – za mnou tiše zašeptalo:
„Říkal ti, že to nemáš otvírat.“
Dodnes nevím, jak jsem se dostala ven. Jen si pamatuju, jak jsem běžela chodbou a srdce mi tlouklo až v krku. Místnost 23 je dnes znovu zamčená. A školník Hrubeš se mnou od té doby nepromluvil.
Jen se na mě občas dívá tím prázdným, unaveným pohledem.
Jako by věděl, že to, co jsem pustila ven, už do té místnosti nikdy nevrátím.
