Článek
Dostala jsem do rukou školní třídní knihu z roku 1998. Bylo v ní moje jméno – ale já tam nechodila.
Seděla jsem v kanceláři naší rodinné advokátní firmy a prohlížela pozůstalost po tetě Marušce, kterou jsem skoro neznala. Byla to sestra mé matky, s kterou se před lety pohádaly kvůli něčemu tak banálnímu, že si už ani nevzpomínám co to bylo. Tetka žila sama v malém městečku na Moravě a nikdy se nevdala, nikdy neměla děti. Když loni zemřela, zanechala mi svůj dům a veškerý majetek.
„Proč právě mně?“ ptala jsem se matky, když jsem se dozvěděla o dědictví.
„Možná proto, že máte stejné jméno,“ odpověděla neurčitě. „Vždycky říkala, že jsi jí připomínáš sebe v mládí.“
To bylo zvláštní, protože jsem tetku Marušku viděla naposledy, když mi bylo deset. Ale teď, když jsem procházela její pozůstalost, začínala jsem chápat, co tím myslela.
V jedné z krabic plných starých dokumentů jsem našla třídní knihu ze základní školy v Horažďovicích. Rok 1998, třída 8.B. Listovala jsem jí bez zvláštního zájmu, dokud jsem nenarazila na seznam žáků. A tam, mezi jmény dětí, které jsem neznala, bylo napsáno: „Tereza Novotná“.
To je moje jméno. Přesně tak, jak se jmenuji já.
Ale v roce 1998 mi bylo osm let a chodila jsem do druhé třídy v Praze. Nikdy jsem nevkročila do Horažďovic, natož do jejich základní školy.
„To je jistě náhoda,“ řekla jsem si nahlas v prázdném domě. „Tereza Novotná není zas tak neobvyklé jméno.“
Ale něco mě nutilo pokračovat ve čtení. Třídní kniha obsahovala nejen seznam žáků, ale i poznámky učitelů, známky, hodnocení chování. A ta Tereza Novotná – ta jiná Tereza Novotná – byla výborná studentka. Výjimečně dobrá v češtině a historii, trochu slabší v matematice. Přesně jako já.
„Náhoda,“ opakovala jsem si, ale srdce mi začalo bít rychleji.
Otevřela jsem notebook a vyhledala informace o základní škole v Horažďovicích. Měla webové stránky s archivem fotografií. Procházela jsem ročníky z devadesátých let, dokud jsem nenašla třídní fotografii 8.B z roku 1998.
A tam, v druhé řadě zprava, stála dívka, která vypadala přesně jako já ve čtrnácti letech.
Ruce se mi třásly, když jsem si fotografii stahovala a zvětšovala. Nebylo to jen podobné. Byla to kopie mého obličeje. Stejné oči, stejný nos, stejný úsměv. Dokonce i stejný způsob, jak jsem držela hlavu mírně nakloněnou doleva.
Pod fotografií byl seznam jmen. „Tereza Novotná“ stála na třetím místě v druhé řadě. Přesně tam, kde stála ta dívka, která vypadala jako já.
„To není možné,“ šeptala jsem do tichého domu.
Ale nejhorší teprve přišlo. V další krabici jsem našla vysvědčení. Vysvědčení té jiné Terezy Novotné. A rukopis v nich – rukopis, kterým byla podepsána – byl identický s mým. Každé písmenko, každá smyčka, každá tečka.
Jak je možné, že někdo píše přesně tak jako já? Jak je možné, že někdo vypadá přesně jako já? A proč tyto dokumenty vlastní moje teta?
Zavolala jsem matce. „Mami, potřebuju se tě na něco zeptat. Je možné, že jsem měla dvojče?“
Dlouhé ticho na druhé straně.
„Proč se ptáš?“
„Našla jsem něco v tetčiných věcech. Dokumenty o holce, která se jmenuje stejně jako já, vypadá jako já a dokonce píše mým rukopisem. Z roku 1998.“
Znovu ticho. Pak hluboký nádech.
„Terko, pojď domů. Musíme si promluvit.“
Cesta do Prahy mi trvala tři hodiny, ale připadalo mi to jako věčnost. V hlavě se mi honily nejrůznější teorie. Dvojče oddělené při narození? Nějaká rodinná tajemství? Nebo jsem jen šílená a vidím podobnosti tam, kde nejsou?
Matka na mě čekala v kuchyni s fotografií v ruce. Bylo to staré rodinné foto, na kterém stála ona, otec a já jako malá. Ale když se na něj podívala pozorněji, všimla jsem si něčeho divného. Bylo tam prázdné místo vedle mě, jako by někdo byl z fotografie vymazán.
„Měla jsi sestru,“ řekla matka tiše. „Dvojčata. Terezu a Terezu.“
„Dvě Terezy?“
„Chtěli jsme si vás pojmenovat stejně, ale dát vám různá prostřední jména. Ty jsi byla Tereza Anna, ona Tereza Marie. Ale všichni jste vám říkali prostě Tereza.“
„Co se s ní stalo?“
Matka se otočila k oknu. „Když vám byly dva roky, rozhodli jsme se s otcem, že se rozvedeme. Bylo to… komplikované. A teta Maruška navrhla, že si jednu z vás vezme. Dočasně, říkala. Jen dokud si nezařídíme situaci.“
„Ale proč?“
„Protože vás nedokázala rozlišit ani vlastní matka,“ řekla tiše. „Byly jste si tak podobné, že jsme vás museli označkovat různobarevnými náramky. Červený a modrý. A někdy jsme je přesto zaměnili.“
Cítila jsem, jak se mi svět otáčí. „Takže ta Tereza v Horažďovicích…“
„Byla tvoje sestra. Tvoje dvojče. Teta si ji vzala a odstěhovaly se na Moravu. Mělo to být dočasné, ale pak… pak se tvůj otec rozhodl, že bude lepší, když o sobě nebudete vědět. Chtěl nám ušetřit komplikace.“
„Komplikace?“ zakřičela jsem. „Ukradli jste mi sestru a nazýváte to komplikací?“
Matka plakala. „Byli jsme mladí a hloupí. Mysleli jsme si, že to bude jednodušší. Pro všechny.“
„A co ona? Co si myslela ona? Proč se nikdy neozvala?“
„Ozvala se,“ řekla matka šeptem. „Několikrát. Psala dopisy. Telefonovala. Chtěla se s tebou setkat. Ale tvůj otec… zakázal mi ti to říct.“
Cítila jsem vztek jako nikdy v životě. „Kde jsou ty dopisy?“
„Spálil je.“
„Všechny?“
„Možná ne všechny. Možná si nějaké teta nechala.“
Vrátila jsem se do Horažďovic ještě ten večer. Prohledala jsem dům systematicky, krabici po krabici, zásuvku po zásuvce. A našla jsem je. Skryté za tapetou v ložnici, v malé skrýši, kterou jsem při prvním procházení přehlédla.
Devět dopisů. Devět dopisů od mé sestry, napsaných mezi roky 2005 a 2018.
Prvním byl napsán dětským rukopisem:
„Milá Terezko, říkám si, jestli existuješ. Teta Maruška mi řekla, že ano, ale že tě nemůžu potkat. Nevím proč. Ráda bych věděla, jestli taky ráda čteš knížky a jestli se taky bojíš pavouků. Tvoje sestra Tereza“
Posledním byl z roku 2018:
„Terko, jestli si někdy budeš chtít promluvit, budu čekat. Vím, že naši rodiče udělali chybu, ale my za to nemůžeme. Stále doufám, že se někdy setkáme. Mám pocit, že mi v životě něco chybí. Možná jsi to ty. Tvoje T.“
Seděla jsem na podlaze v prázdném domě a plakala nad dopisy od sestry, kterou jsem nikdy nepoznala. Sestra, která vyrostla sto kilometrů ode mě, která chodila do jiné školy, měla jiné přátele, jiný život. Ale která byla identická se mnou v každém detailu – od rukopisu až po způsob myšlení.
Posledním dokumentem v té skrýši byla úmrtní oznámení. Tereza Marie Novotná zemřela v dubnu 2019 při autonehodě. Bylo jí třicet jeden let. Stejně jako mně.
Nikdy jsme se nesetkaly.
Sedím teď v jejím domě – v našem domě – a čtu její deník. Píše v něm o snech, o kterých jsem nikdy nikomu neříkala. O touze stát se spisovatelkou, o strachu z tmavoty, o lásce ke starým filmům. Píše o pocitu, že jí v životě něco chybí, o podivné touze navštívit místa, kde nikdy nebyla, ale která jí připadají známá.
Píše o mně, aniž by věděla, že existuju.
A já jsem po celý život cítila přesně totéž. Tu prázdnotu, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Tu touhu po něčem, o čem jsem nevěděla, co to je.
Teď už vím. Chyběla mi moje druhá polovina. Moje sestra. Moje dvojče, které mi bylo ukradeno dávno předtím, než jsem byla schopná si to zapamatovat.
Zítrak se stěhuju do Horažďovic. Budu žít v jejím domě, spát v její posteli, číst její knihy. Není to morbidní. Je to způsob, jak si konečně odpustit a nalézt kus sebe, o kterém jsem ani nevěděla, že mi chybí.
Možná nikdy nepochopím, proč naši rodiče učinili tak kruté rozhodnutí. Ale rozumím tomu, co mi teta Maruška zanechala. Nezanechala mi jen dům a majetek. Zanechala mi příběh. Příběh o ženě, která mi byla nejblíž ze všech lidí na světě, aniž jsme se kdy potkaly.
A možná, jen možná, v tom tichém domku na Moravě konečně pocítím, jaké to je být kompletní.
