Článek
Syn přišel domů ze školy, odložil tašku a šel rovnou do pokoje. Bylo mi divné, že mě ani nepozdravil, ale říkala jsem si, že možná dostal špatnou známku nebo se pohádal s kamarádem. Puberta je přeci věk ticha a zavřených dveří.
Až večer, když jsem mu nesla večeři, jsem si všimla, jak se pohybuje – opatrně, pomalu. Pak si sedl ke stolu a rukáv mu sklouzl. Ztuhla jsem. Na předloktí měl fialovou modřinu ve tvaru otisku. Cukl sebou a hned si rukáv přetáhl zpět. Vyděsilo mě to.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.
„Nic, mami. Jen jsme hráli fotbal. Někdo mě omylem kopl.“
Nesedělo mi to. Byl neklidný, vyhýbal se pohledu. Vzpomněla jsem si, že poslední týdny je jiný. Zavřený do sebe, nechodí ven, je často unavený a pod očima má tmavé kruhy.
Další den jsem mu tajně prohlédla tašku. Mezi sešity byl zmuchlaný papír. Výhrůžka. Hrubá slova. A podpisy. Spolužáci. Kluci, o kterých mi dřív říkal, že jsou „v pohodě“.
Srdce mi bušilo. Brečela jsem v koupelně, aby to neslyšel. Volala jsem třídní učitelce. Řekla, že si ničeho nevšimla. Ale že se podívá. Pak jsem šla za školní psycholožkou. Ta mi s vážným výrazem řekla, že šikana se ve škole řeší, ale musí to přijít od dítěte.
„Musí sám chtít mluvit.“
A tak jsem si večer sedla vedle něj na postel. Neptala jsem se. Jen jsem mu řekla, že jsem tu. A že je v pořádku, kdyby něco bolelo – na těle nebo uvnitř. Dlouho mlčel. Pak se mu rozklepala brada.
„Oni mě zavírali na záchodech, mami. Každý den. Brali mi věci. Smáli se mi, že jsem tlustej.“
Zlomilo mě to. Objala jsem ho a slíbila, že už nikdy nebude sám.
Další dny byly těžké. Jednání ve škole. Rodiče těch chlapců to popírali. Ale měli jsme důkazy. Papíry, fotky modřin, výpovědi jiných dětí, které konečně promluvily. Vedení školy začalo jednat. Psychologické sezení, přestupy do jiných tříd.
Syn se pomalu začal nadechovat. Začal chodit na box. Ne proto, aby se pral, ale aby se cítil silnější. Dnes je to už skoro rok. Pořád to v sobě nosí. A já taky. Ale naučili jsme se spolu mluvit. A mlčet, když je to potřeba.
A já pochopila jednu věc – někdy se tváříme, že je všechno v pořádku. Až do chvíle, kdy přijdou modřiny. Nejen na kůži. Ale i na duši.
