Článek
Ne proto, že by ho někdo napomenul. Ne proto, že by něco rozbil nebo udělal špatně. Prostě plakal — a hned poté řekl:
„Promiň.“
Zarazilo mě to, ale tehdy jsem tomu nepřikládala váhu. Děti se omlouvají za ledacos. Myslela jsem si, že jen hledá slova. Že neví, co s tím pocitem udělat.
Jenže pak se to začalo opakovat.
Omlouval se, když byl smutný.
Když byl naštvaný.
Když byl zklamaný.
Dokonce i tehdy, když byl nadšený a mluvil příliš rychle.
„Promiň, že jsem se rozčílil.“
„Promiň, že jsem brečel.“
„Promiň, že jsem takovej.“
To poslední bodlo nejvíc.
Začala jsem si všímat, jak pečlivě sleduje reakce okolí. Jak se zarazí uprostřed věty, když zvednu obočí. Jak ztiší hlas, když se někdo v místnosti zamračí. Jak se snaží „spravit“ atmosféru, když se něco zvrtne.
Jednou přišel ze školy se špatnou známkou. Neplakal. Jen stál ve dveřích a řekl:
„Já vím, že se teď asi budeš zlobit. Můžeš. Já to chápu.“
„A co ty?“ zeptala jsem se.
Zamrkal. „Co já?“
„Jak se cítíš ty?“
Znejistěl. „To je jedno.“
Nebylo.
Postupně mi začalo docházet, že se neučil potlačovat emoce proto, že by byly nebezpečné. Ale proto, že měl pocit, že jsou nevhodné. Že přicházejí ve špatnou chvíli. Že někoho obtěžují.
„Když jsem smutný,“ řekl jednou tiše, „tak je to těžké pro ostatní.“
„Pro koho?“
„Pro tebe,“ odpověděl bez zaváhání.
Ta věta ve mně zůstala celý večer.
Nikdy jsme mu neřekli, že nás jeho pocity obtěžují. Ale často jsme říkali věci jako „teď ne“, „počkej“, „musíš to vydržet“. A on si to přeložil po svém: moje emoce jsou navíc.
Jednoho večera se rozplakal kvůli maličkosti. A hned si zakryl obličej.
„Promiň,“ zopakoval. „Já už budu v pohodě.“
Sedla jsem si k němu a sundala mu ruce z tváře.
„Za co se omlouváš?“
„Že to nezvládám.“
„Co přesně?“
„Být v klidu.“
Tehdy jsem pochopila, že si vytvořil vnitřní pravidlo: dobré dítě je to, které nic necítí příliš nahlas.
Řekla jsem mu větu, kterou slyšel poprvé:
„Emoce nejsou chyba.“
Díval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem.
„Ani zlost?“
„Ani zlost.“
„Ani pláč?“
„Ani pláč.“
Chvíli mlčel.
„A nemusím se omlouvat?“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Můžeš mluvit. Nebo mlčet. Ale nemusíš se omlouvat za to, že něco cítíš.“
Rozplakal se znovu. Tentokrát bez omluvy. Jen plakal.
Nezměnilo se to přes noc. Pořád se občas zarazí. Pořád se mu do úst dere „promiň“, když je smutný nebo naštvaný. Ale teď se někdy zastaví. Nadechne se. A řekne:
„Jsem teď fakt naštvaný.“
Nebo:
„Je mi smutno.“
A to stačí.
Protože dítě, které se omlouvá za své emoce, se neučí empatii.
Učí se mizet.
A největší úkol nás dospělých je dát mu najevo,
že jeho pocity nejsou přítěž.
Že nejsou chyba.
A že láska se neruší tím,
že je někdo lidský.
