Článek
To byla věta, kterou jsem slýchala doma od dětství.
Táta nebyl zlý. Nebyl ani tvrdý. Jen praktický. Vyrůstal v jiném světě. V tom, kde se chodilo do práce na sedm, kde jistota byla víc než vášeň, a kde „normální“ povolání znamenalo úředník, řidič, nebo účetní.
A tak když mě ve dvanácti přijali na výtvarný obor na základní umělecké škole, málem mu vypadla lžíce z polévky. „No dobře,“ řekl tenkrát, „ale ber to jako koníček. Vážně to s uměním nepřeháněj.“
Já přehnala.
Maluju od chvíle, co jsem udržela pastelku v ruce. Malovala jsem na školní sešity, na zadní strany obálek, do písku, na zamlžená okna. Nešlo to zastavit.
Když ostatní hráli na telefonu hry, já si kreslila digitální portréty. A když se mě někdo zeptal, co chci být, říkala jsem:
„Malířka. Ilustrátorka. Umělkyně.“
A pokaždé jsem slyšela stejnou odpověď:
„To je hezký. Ale čím doopravdy?“
Rodiče mě podporovali – ale jen do určité míry. Dostala jsem akvarely k Vánocům, paletu k narozeninám. Ale když jsem si chtěla dát přihlášku na UMPRUM, táta to bral skoro jako urážku.
„Ty se fakt chceš živit tím, že si budeš čmárat?“
„Z čeho budeš platit nájem? Myslíš, že ti někdo zaplatí za obrázek?“
Přesto jsem to zkusila.
Nevzali mě.
Vzali mě až napodruhé. A i když jsem mezitím pracovala v knihkupectví a kreslila jen večer, ten pocit, že dělám něco, co mi dává smysl, mě nikdy neopustil.
Po škole to bylo těžké. Výstavy zadarmo, zakázky za symbolickou cenu, stovky hodin bez odměny.
Ale s každým rokem to rostlo. Jeden plakát, jedno album, jedna dětská knížka. Pak první galerie, která si všimla mých obrazů. A najednou někdo, kdo si chtěl koupit originál. Ne jen kopii, ne plakát. Skutečný obraz.
Bylo to jako tiché vítězství. Ne křik, spíš klidné potvrzení, že moje posedlost barvami a světlem má své místo i ve světě dospělých.
Dnes mám ateliér v Praze. Mám výstavy v zahraničí. Ilustruju knihy, které vycházejí ve třech jazycích.
A minulý měsíc jsem tátovi zavolala:
„Pošli mi číslo účtu. Zaplatím ti hypotéku. Na zbytek roku.“
Bylo ticho. Dlouhé ticho.
A pak řekl jen:
„Z obrazů?“
„Jo. Z obrazů.“
Nepíšu to z hořkosti. Táta se o mě staral nejlíp, jak uměl.
Dnes se mnou chodí po výstavách, nosí moje vizitky, a když mu někdo řekne, že má doma můj tisk, usmívá se, jako by se to celé plánovalo už od začátku.
„To je moje dcera,“ říká pak. „Umělkyně.“
Ne každý má to štěstí, že se jeho vášeň stane i prací. Já ho měla. Ale vím, že to nebyla náhoda.
Bylo to deset let práce, ticha, nedůvěry, a přesto nekonečného tahu za jedním směrem.
A kdybych mohla říct něco těm, co dnes slyší stejnou větu, jakou jsem slýchávala já, pak by to bylo:
„Nevěř každému, kdo ti řekne, že se z tvé vášně nedá žít. Možná jen nikdy nezkusil, co to znamená – žít naplno.“
