Článek
Až na jednu věc.
Každý rok, přesně 12. listopadu, zmizel. Na jeden den. Bez vysvětlení. Máma říkala: „Je to jeho věc, neřeš to.“ Když jsem byla malá, věřila jsem tomu. Ale s věkem přišla zvědavost. A trochu i podezření. Měla jsem různé teorie – od tajné milenky až po nějakou starou chybu z minulosti.
Až jednou, když mi bylo dvacet, jsem se rozhodla, že ho ten den nenápadně sleduju.
Vzal si jako vždy den volna. Ráno se oblékl do svého „lepšího“ kabátu a odešel. Nevěděl, že jdu pár desítek metrů za ním. Měla jsem srdce až v krku – připadala jsem si jak ve filmu. A hlavně jsem netušila, co vlastně chci najít.
Došli jsme na nádraží. Nastoupil do osobního vlaku. Sedla jsem si do jiného vagonu. Vystoupil po hodině jízdy v malém městě, které jsem vůbec neznala. Šel pěšky několik kilometrů. A pak zabočil k bráně s cedulí „Ústav sociální péče pro dospělé“.
Zastavila jsem se. Neměla jsem odvahu jít dál. Ale sledovala jsem, jak táta vyndává z tašky termosku, několik balíčků a knížku. Hlídač ho pozdravil jménem.
A pak ho pustil dovnitř.
Počkala jsem venku skoro dvě hodiny. Když vyšel, měl vlhké oči. Ale usmíval se.
Byla jsem jako omráčená. Po cestě domů jsem se rozhodla – musím se ho zeptat.
Večer jsem mu řekla, že jsem ho sledovala. Nezlobila jsem se. Ale potřebovala jsem vědět pravdu.
Seděl tiše. Pak řekl:
„Máš právo to vědět. Je čas.“
Vyprávěl mi, že měl staršího bratra – Tomáše. Nikdy jsme o něm neslyšeli. Když byl Tomáš malý, měl úraz hlavy. Zůstal mentálně na úrovni pětiletého dítěte. Rodiče se o něj dlouho starali doma, ale po smrti jejich mámy musel do ústavu.
„Sliboval jsem jí, že za ním budu jezdit. Každý rok. Ve stejný den, kdy ho tam odvezli. On si to nepamatuje. Ale já jo.“
Nosil mu sladkosti, povídal si s ním, četl mu.
Nikomu o něm nikdy neřekl. Ani mámě.
„Nechtěl jsem, abyste si mysleli, že mám nějaké břemeno. Tomáš je můj bratr. A já jsem mu slíbil, že ho nenechám být sám.“
Seděli jsme v kuchyni dlouho do noci. A já pochopila něco zásadního.
Ticho neznamená vždy vinu. Někdy je to soukromý prostor, ve kterém lidé nosí svou věrnost. Bez slávy. Bez potlesku.
Další rok 12. listopadu jsem jela s ním.
Tomáš mě přivítal jako starou známou. A když jsme odcházeli, táta mě chytil za ruku a řekl:
„Díky, že jsi mě našla. A že jsi ho tím nenašla sama.“
