Článek
Samorost, jak se říká. Celý život žila sama v domě na okraji malého města, obklopeném stromy a tichými sousedy, kteří ji vídali nanejvýš jednou týdně, když šla do obchodu. Neměla děti, manžela, nikoho blízkého. Kromě mě.
Jako dítě jsem tam jezdila na prázdniny. Dům mi připadal jako labyrint. Vysoké stropy, skříňky plné starých knih, těžké závěsy, pod nimiž se zdálo, že je pořád šero. Byla přísná, ale měla mě ráda. To jsem věděla. Jen mi nikdy nedovolila jít do zadní části domu.
„Tam nechoď, Eliško. Je tam nepořádek a plíseň,“ říkala vždycky, když jsem se ptala na staré dřevěné dveře na konci chodby. Jediné, které byly zamčené.
Po její smrti jsem zdědila dům.
Bylo to nečekané, i když jsme se občas vídaly. Pohřeb byl malý. Pár lidí z vesnice, právník, já. A pak ten klíč – těžký, mosazný, přivázaný k dopisu, ve kterém stálo:
„Dům je tvůj. Ale některé dveře je lepší neotvírat.“
Samozřejmě jsem šla právě tam.
Už první den jsem se do domu vrátila s kufrem, bez iluzí. Chtěla jsem ho spíš prodat, ale ne dřív, než ho pořádně projdu. Odemkla jsem všechny místnosti – kromě jedné. Ty zadní dveře pořád držely. Starý zámek nepovolil ani na druhý klíč, který jsem našla v šuplíku s nářadím. Nakonec jsem vzala šroubovák a po dvou dnech zkoušení povolila starý pant.
Dveře se otevřely s tichým zaskřípáním.
Místnost byla… jiná.
Úzká, dlouhá, bez oken. Stěny pokryté vybledlými tapetami s dětskými motivy – medvídci, balóny, duhy. Uprostřed stála malá dřevěná postýlka. Na ní přikrývka, která vypadala, jako by ji někdo uhladil včera. Vedle postýlky starý plyšák – ušmudlaný zajíc.
Na poličce stály fotky. Staré, černobílé. Teta s malým dítětem. Usměvavá. V jiné podobě, než jakou jsem znala. V očích měla světlo. A to dítě… byla jsem to já.
Aspoň jsem si to myslela – až do chvíle, než jsem uviděla poslední fotografii.
Na ní byla holčička, která vypadala úplně jako já, ale nebyla jsem to já. Měla jiné oči. Stejné vlasy, stejné tváře – ale nebyla jsem to já. Fotka byla podepsaná:
„Eliška – 1985“
Jenže já jsem se narodila v roce 1991.
Další dny jsem strávila hledáním. Ve staré skříni pod schody jsem našla krabici s dokumenty. Většinu tvořily účty, staré deníky, ale mezi nimi byl i jeden dopis. Rukou psaný. Bez data. Bez adresáta.
„Nemohla jsem ji zachránit. Odešli si pro ni, když jsem byla v práci. Řekli, že je nemocná, že potřebuje léčbu. Ale pak už jsem ji nikdy neviděla. Věřím, že to byla chyba. Nechala jsem tu pokoj tak, jak ho opustila. Možná jednou přijde zpět. Možná to budeš ty.“
Podepsáno: A.
Došlo mi to až později. Teta kdysi měla dceru. Elišku. Vzala si ji do péče po smrti své sestry – své skutečné neteře. Ta dívka ale zmizela. V ústavní péči? Unesená? Nikdo neřekl nic konkrétního. V rodině se o tom nikdy nemluvilo. Jako by Eliška přestala existovat. A když jsem se narodila já – s podobnými rysy – možná ve mně teta viděla její obraz. Možná mě milovala víc, než jsem si uvědomovala. Možná mě chtěla chránit. Nebo nahradit ztrátu.
Dnes ten dům pořád stojí. Zadní místnost jsem nezamkla. Občas tam vejdu. Položím na postýlku květinu.
Nedávno jsem tam přespala a měla zvláštní sen. Holčička mi podala plyšového zajíce.
„Jsem ráda, že jsi přišla,“ zašeptala.
Možná jen podvědomí. Možná víc.
Ale jednu věc vím jistě – ten pokoj jsem neměla nikdy vidět.
Ale jsem ráda, že jsem ho otevřela.
