Článek
Myslela jsem si, že vypadla z květiny, kterou si nesla sousedka. Nebo že ji někdo zapomněl. Ležela nenápadně na rohožce u dveří. Bílá, čerstvá, s jemně zavřeným poupětem.
Zvedla jsem ji a postavila do sklenice s vodou.
Druhý den tam byla znovu.
A pak znovu. A znovu. Každé ráno. Přesně ve stejnou dobu — mezi šestou a půl sedmou, než jsem šla do práce. Jedna jediná bílá růže.
Byl začátek jara, ale u mě doma panovalo ticho. Před dvěma měsíci mi zemřela máma a náš malý byt, kde dřív voněla káva a byl slyšet její smích, působil najednou jako kulisa. Uklizená, ale prázdná.
Růže jsem začala brát jako zvláštní útěchu. Nevěděla jsem, kdo je nechává, ani proč. Ale v jejich tiché pravidelnosti bylo něco léčivého. Jako by mi někdo šeptal: „Ještě jsi tady. Někdo o tobě ví.“
Zkoušela jsem několikrát posedávat za dveřmi, doufala, že chytím neznámého dárce při činu. Ale nikdy jsem nikoho nespatřila. Někdo byl rychlejší. Nebo obezřetnější, než jsem čekala.
A pak, osmý den, přišla změna. Růže byla jako obvykle. Ale vedle ní byl složený malý lístek. Na obyčejném papíře, napsáno modrým perem jediné slovo:
„Děkuji.“
Nic víc.
Najednou bylo všechno jiné. Kdo děkoval — a za co? Že jsem si květiny nechávala? Že jsem mlčela? Byla to hra, náhoda, nebo snad vděk za něco, co jsem ani nevěděla, že jsem udělala?
Začala jsem přemýšlet. Vzpomínat. Na lidi z domu. Na minulost. A pak se mi vybavil jeden večer.
Byl to podzim, zhruba před rokem. Pršelo. A já si všimla, že na lavičce před domem sedí žena. Mladá, promočená, zmatená. Bezradná. Přisedla jsem si a nabídla jí deštník. Pár slov. Hrnek čaje u mě v kuchyni. A ticho, které jí, zdálo se, vyhovovalo.
Nemluvila moc. Jen řekla, že potřebuje chvíli klid. A pak odešla. Neznala jsem její jméno. Ani příběh. Až později jsem zaslechla od sousedky, že to byla dcera paní z vedlejšího vchodu, která procházela těžkým rozvodem. Prý se zhroutila. A pak zase odjela.
Možná si na ten večer vzpomněla.
Možná to byla ona.
Možná ne.
Ale ten lístek s „děkuji“ byl jako závěr věty, kterou jsem nevědomky napsala už dávno.
Růže chodily ještě týden. Pak ustaly. Žádné další vzkazy. Žádné vysvětlení. Jen ta bílá květina v mé paměti, a ten papírek, který jsem si schovala mezi stránky knihy.
Nevím, kdo to byl. Ani proč. Ale něco ve mně se od té doby změnilo.
Možná jsme si mnohem blíž, než si myslíme. Stačí jeden tichý čin. Jeden čaj v dešti. Jedna růže denně.
A jeden vzkaz, který změní obyčejné ráno v něco, co si ponesete navždy.
