Článek
Starší činžák v klidné čtvrti, vysoké stropy, původní parkety. Bylo to jako sen. Majitelka, paní Nováková, nám ho pronajala za skvělou cenu. Říkala, že je ráda, když tam budou mladí lidé, že byt potřebuje život.
Měla jsem pocit, že nám zasvítila štěstí. Konečně jsme mohli opustit malý garsoniéru a začít skutečný společný život. První týden jsme balili krabice, lakovali police, věšeli obrazy. Bylo to dokonalé.
Začíná se to kazit
První věc, která zmizela, byly moje náušnice. Zlaté kroužky, které jsem dostala k promoci. Pamatovala jsem si přesně, že jsem je položila na noční stolek. Ráno tam nebyly.
„Možná jsi je dala někam jinam a nevzpomínáš si,“ řekl Jakub. „Pořád ještě rozbalujeme, všechno je v chaosu.“
Měl pravdu. Stěhování dělá zmatek. Přestala jsem to řešit. Ale pak zmizel Jakubův mobil. Položil ho na kuchyňskou linku večer, ráno byl pryč. Hledali jsme všude. Nakonec jsme ho našli… v lednici. Za zeleninou.
„To jsem tam nemohl dát já,“ trval na svém Jakub. „Vůbec si nepamatuju, že bych otevíral lednici.“
„Asi jsi byl unavený,“ uklidňovala jsem ho, i když mi to přišlo divné.
Pak to bylo můj parfém. Knížka, kterou jsem četla. Jakubovy klíče od auta. Vždycky něco. A vždycky se ty věci našly na naprostě absurdních místech. Boty v troubě. Peněženka ve spíži. Hodinky v mrazáku.
Něco není v pořádku
Začala jsem si myslet, že možná ztrácím rozum. Jakub byl nervózní, já taky. Hádali jsme se, kdo co kam dal. Obviňovali jsme se navzájem. Atmosféra v bytě byla najednou těžká, napjatá.
„Možná bychom měli změnit zámky,“ navrhla jsem jednoho večera. „Co když má někdo klíče?“
„To je paranoia,“ odmítl Jakub. „Paní Nováková by nám přece nedala byt, kde má někdo náhradní klíče.“
Ale já jsem měla stále silnější pocit, že v bytě nejsme sami. Někdy jsem přišla domů a měla jsem dojem, že něco není tak, jak jsem to ráno nechala. Židle trochu posunutá. Záclona jinak spadlá. Drobnosti, které by si normální člověk ani nevšiml.
Začala jsem fotit. Každé ráno jsem před odchodem vyfotila obývák, kuchyň, ložnici. A večer jsem porovnávala. A měla jsem pravdu. Věci se pohybovaly. Jen o centimetry, ale pohybovaly.
Vzkaz
Bylo to v pátek večer. Jakub měl služební cestu, zůstala jsem doma sama. Uvařila jsem si čaj, pustila jsem film. Snažila jsem se přestat myslet na ten byt a všechny ty divnosti.
Kolem půlnoci jsem šla do kuchyně pro sklenici vody. A tam jsem to viděla. Na magnetické tabuli na lednici, kterou jsme tam měli na nákupní seznam, byl vzkaz. Napsaný mým fixem. Mým písmem.
„PŘESTAŇ TO HLEDAT. PATŘÍ TO MNĚ.“
Celé tělo mi ztuhlo. Stála jsem tam a zírala na ten vzkaz. To jsem nenapsala já. Určitě jsem to nenapsala já. Nebo ano? Ruka se mi začala třást. Vzala jsem telefon a vyfotila ten vzkaz. Pak jsem zavolala Jakubovi.
„Musíš přijet domů. Teď hned.“
„Co se děje? Je půlnoc…“
„V kuchyni je vzkaz. Někdo tady byl. Nebo… já nevím. Prosím, vrať se.“
Slyšela jsem, jak se odmlčel. „Jaký vzkaz?“
Poslala jsem mu fotku. Dlouhé ticho.
„To jsi napsala ty,“ řekl nakonec.
„Ne! Já jsem to nenapsala!“
„Je to tvoje psaní. Tvůj fix. Hani, možná bys měla jít k doktorovi.“
Zavěsila jsem. Seděla jsem v kuchyni a zírala na ten vzkaz. Byla jsem to opravdu já? Dělala jsem ty věci a zapomínala na to? Ztrácela jsem paměť? Rozum?
Pravda
Nemohla jsem spát. Celou noc jsem seděla v obýváku se zapnutým světlem. A pak, kolem čtvrté ráno, jsem uslyšela zvuk. Tiché škrábání. Přicházelo to zezdí.
Vstala jsem a přiložila ucho ke zdi. Škrábání pokračovalo. A pak jsem uslyšela něco jiného. Kašel. Lidský kašel. Ze zdi.
Příští den jsem zavolala paní Nováková. „Je v tomhle domě nějaká mezera mezi byty? Nějaký prostor mezi zdmi?“
Byla chvíli ticho. „Proč se ptáte?“
„Slyším zvuky. Ze zdi.“
Další dlouhé ticho. Pak povzdech. „Můžu přijít?“
Odkrytá tajemství
Přijela za hodinu. Vypadala staře a unavené. Sedla si ke kuchyňskému stolu a dlouho mlčela.
„Můj syn,“ začala nakonec. „Marek. Žil v tomhle bytě. Před pěti lety měl autonehodu. Poranění hlavy. Od té doby… není v pořádku. Má obsese, mánie. Nemůže být mezi lidmi. Je agresivní, nepředvídatelný.“
Hleděla jsem na ni v šoku.
„Dal jsem ho do ústavu. Ale před několika měsíci utekl. Policie ho hledala, já ho hledala. A pak jsem zjistila… vrátil se sem. Žije ve starém větrání dutině za zdí. Vstup je ze sklepa. Postavil si tam… nevím jak to nazvat. Doupě.“
Vstala a ukázala na maličkou mřížku vzduchotechniky ve zdi. „Odtud to sleduje. Chodí dovnitř, když nejste doma. Používá staré klíče, které jsem zapomněla vyměnit. Bere věci, přemisťuje je. Je to jeho způsob, jak se cítit, že byt je pořád jeho.“
„A ten vzkaz?“
„Naučil se napodobovat písmo. Je v tom dobrý. Dělá to lidem na schovávanou. Myslí si, že chrání svůj majetek.“
Nemohla jsem popadnout dech. „Vy jste o tom věděla? Celou tu dobu jste věděla, že tam někdo žije?“
„Snažila jsem se ho chytit. Ale je to můj syn. Nemůžu zavolat policii, zavřou ho na celý život. Myslela jsem, že když sem nastěhuju mladý pár, možná… možná ho to vyplaší. Že najde jiné místo.“
„Máme ve zdi šíleného člověka, který se k nám vloupává!“ vykřikla jsem. „A vy to věděla!“
Začala plakat. „Omlouvám se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Je to moje dítě.“
Co jsem udělala
Zavolala jsem policii. Našli ho tam, ve tmě za zdí, obklopeného našimi ukradenými věcmi. Měl zápisníky plné poznámek o nás. Co jsme dělali. Kdy jsme odcházeli. Co jsme jedli. Bylo to děsivé.
Paní Nováková měla pravdu v jednom - byl to její syn. Ale já jsem měla rodinu taky. Měla jsem právo na bezpečí. Odvezli ho zpátky do ústavu, tentokrát do zabezpečeného oddělení.
Okamžitě jsme se odstěhovali. Jakub mi konečně uvěřil. Viděl ty zápisníky. Viděl to doupě. Nemluvíme o tom moc. Ale já mám pořád noční můry.
Ponaučení
Ten nádherný byt za skvělou cenu měl svůj důvod. Vždycky ho má. Když vám něco přijde příliš dobré na to, aby to byla pravda, pravděpodobně to pravda není.
A když máte pocit, že nejste v bytě sami? Důvěřujte svému instinktu. Nejste paranoidní. Možná opravdu sami nejste.
Teď bydlíme v novém paneláku. Malém, drahém, s papírovými zdmi. Ale bezpečném. A to je to jediné, na čem skutečně záleží.
