Článek
Ale v uličce u konzerv jsem ztuhla. Všechno se ve mně zastavilo.
Protože jsem zahlédla tvář. Obličej, který jsem si pamatovala úplně přesně – z pohřbu.
A ne, nemyslím tím, že jsem toho člověka viděla na pohřbu jako hosta. Myslím tím, že ten člověk měl být mrtvý.
Záblesk minulosti
Byla to Marie.
Moje bývalá sousedka. Starší paní, tichá, hodná, trochu podivínská, ale laskavá. Měla krásnou sbírku starých knih, vařila nejlepší jablečný koláč na světě a o Vánocích rozdávala dětem z domu ručně pletené ponožky.
Zemřela před dvěma lety. Náhlá mrtvice. Pohřeb byl malý, komorní – já jsem tam byla, i když jsme se v té době už odstěhovali. Viděla jsem rakev. Mluvila jsem s její neteří.
Byla jsem si jistá.
A teď stála tři metry ode mě, s košíkem, v béžovém kabátu a modré šále, kterou nosila celé roky.
Než jsem se zmohla na cokoliv, otočila se a pomalu odešla směrem k pečivu.
Nejsem blázen, nebo ano?
Stála jsem tam jako solný sloup, s máslem v jedné ruce a pletoucím se mozkem. První myšlenka: Nějaká podobná paní. Náhoda. Ale pak jsem si vzpomněla na ten drobný jizvu nad obočím – měla ji i tahle žena.
A taky způsob, jak se dívala. Lehce nakloněná hlava, pohled, jako by vás prohlížela skrz, a přitom se usmívala, ale jen nepatrně. To nebyla náhoda. Byla to ona.
Sebrala jsem odvahu a vydala se za ní. Ale mezi regály už nebyla. Prošla jsem celý obchod, až do mrazáků. Nikde nic. Zmizela.
Ten den jsem skoro nic nesnědla. Jen jsem pořád přemýšlela: Viděla jsem ducha? Zbláznila jsem se? Nebo mi někdo lhal?
Začala jsem pátrat
Nevydržela jsem to. Začala jsem hledat informace. Volala jsem sousedce z bývalého domu. O Marii mluvily všechny s lítostí – že to byla dobrá duše, škoda, že odešla tak náhle.
Ale pak jsem udělala krok, který všechno změnil: napsala jsem její neteři – Simoně. Ta mi tehdy oznámila smutnou zprávu o úmrtí.
Odpověděla až po pár dnech. Zpráva byla strohá:
„Nevím, co jste viděla. Ale prosím vás – nepátrejte po tom. Nechte to být.“
A to ve mně něco zlomilo.
Pravda, která se měla pohřbít
Nakonec jsem si domluvila schůzku s bývalou správkyní domu, paní Hálkovou. Nejdřív byla ostražitá, ale když jsem jí řekla, co jsem viděla, dlouze si mě prohlížela. A pak to ze sebe vysypala.
Marie nezemřela přirozeně. Měla náběh na demenci. Začala být zmatená, podezíravá, prý i agresivní. Někdy v noci chodila bosá po domě. Neteř se o ni starala – aspoň tak to vypadalo.
Jenže jednoho dne prý Marie „náhle zmizela“. A o pár dnů později přišla zpráva, že zemřela v nemocnici. Pohřeb proběhl rychle, uzavřeně. Nikdo ji už neviděl. Rakev byla zavřená. A všem se říkalo, že to bylo kvůli vzhledu po mrtvici.
Ale paní Hálková si tehdy všimla divné věci – Simoně zůstala plná moc k Mariinu účtu ještě tři měsíce po údajné smrti. A někdo jej stále používal.
Skutečnost, která bolí
O měsíc později mi náhoda přála – nebo osud, nevím. Šla jsem kolem jedné menší pečovatelské služby na okraji města. Zvedla jsem oči – a za oknem stála. Marie.
Dívala se na ulici. Stejná šála. Stejné oči.
Vstoupila jsem dovnitř. Neprozradila jsem, že ji znám. Jen jsem se ptala na služby, dělala, že hledám místo pro „tetu“. Slečna u recepce mi ochotně všechno vysvětlila. A mimochodem zmínila, že „některé klientky si nepřejí kontakt s rodinou“ a že „u paní Marie to bylo obzvlášť komplikované“.
A tehdy mi to došlo.
Marie nezemřela. Byla… uklizená.
Zřejmě kvůli dědictví. Kvůli penězům. Kvůli pohodlí.
Někdo ji odstřihl od světa, nahlásil smrt, zařídil vše tak, aby to vypadalo věrohodně. A ona? Možná to sama přijala. Možná už nebyla schopná odporovat. A možná to celé byla její volba – nechat minulost za sebou.
A všechno se změnilo
Neoznámila jsem to policii. Neměla jsem důkazy. Jen střípky, podezření, silný pocit. Ale změnilo mě to.
Začala jsem přemýšlet, kolik lidí kolem nás vlastně jen mizí. Kolik „úmrtí“ není tím, čím se zdají. A kolik starých lidí končí někde daleko od domova, protože se to někomu hodí.
Změnila jsem práci. Začala jsem pomáhat v komunitním centru. Po večerech se věnuju dobrovolnictví – a dívám se lidem víc do očí.
A Marie?
Občas kolem toho okna projdu. Někdy tam sedí. Někdy ne. Ale už se nikdy neotočila mým směrem.
A přesto mám pocit, že ví.
