Článek
Ale nebyl. Potvrdila jsem údaje, dostala letenky a balíček s pokyny. Měla jsem letět sama, což mi vlastně vyhovovalo – po tom všem, co se poslední měsíce dělo, jsem toužila po klidu.
Neměla jsem tušení, že mě místo klidu čeká návrat do minulosti, o které jsem věřila, že ji mám dávno za sebou.
Letadlo odlétalo brzy ráno. Seděla jsem u okýnka, s kávou v ruce, snažila se naladit na dovolenkovou vlnu. Vedle mě bylo prázdné místo. Až těsně před odletem přišel vysoký muž s batohem, omluvil se a sedl si vedle. Ani jsem se na něj pořádně nepodívala. Jen koutkem oka jsem si všimla, že má trochu zarostlou bradu, šedé tričko a voní po nějaké známé kolínské.
A pak promluvil.
„Aničko? Jsi to ty?“
Ztuhla jsem. Hrdlo se mi sevřelo, jako by mi někdo do něj vložil kámen. Pomalu jsem se otočila. A dívala se do tváře člověka, kterého jsem dvacet let neviděla. A kterého jsem se snažila ze všech sil zapomenout.
Lukáš.
Moje první láska. Moje největší zrada.
Muž, který mi v devatenácti slíbil celý svět – a pak mi zlomil srdce tak, že jsem roky nevěřila nikomu.
Vypadl z mého života beze slova. Jednoho dne prostě nepřišel. Nezvedal telefon, neodpovídal. Místo něj přišla jen stručná SMS: „Odpusť mi. Nemůžu.“
A pak ticho. Dvacet let.
„Já… nemůžu uvěřit, že to jsi ty,“ řekl, skoro šeptem.
„Věř,“ odpověděla jsem stroze. „A pak mě nech být.“
Ale nebylo úniku. Vedle sebe jsme měli strávit čtyři hodiny letu.
Prvních dvacet minut jsme mlčeli. Já si nasadila sluchátka, on upřeně hleděl před sebe. Ale bylo cítit, jak vzduch mezi námi vibruje nevyřčenými slovy. A pak se zeptal:
„Stále se zlobíš?“
Nevím proč, ale rozesmála jsem se. Hlasitě, hořce, skoro hystericky. Otočila jsem se k němu a podívala se mu poprvé přímo do očí.
„Ne. Už ne. Ale věděla bych o tisíci jiných místech, kde bych tě radši potkala než v letadle, ze kterého se nedá utéct.“
Zbytek letu jsme si povídali. Pomalu. Opatrně. Nejprve o běžných věcech – kde pracuje, co dělá. Prý žije v Norsku. Má dceru. Rozvedený.
Pak jsme přešli k tomu, co se tehdy stalo.
Jeho matka měla rakovinu. Těžkou. Umírala. A on prý nedokázal být se mnou a současně to zvládat. Bál se, že mě stáhne s sebou. Odešel. Místo vysvětlení zvolil útěk.
Byl mladý, slabý, zbabělý. Přiznal to.
A já tam seděla a poslouchala ho. A v duchu jsem si přehrávala všechna ta léta, kdy jsem si myslela, že chyba byla ve mně. Že nejsem dost dobrá. Dost krásná. Dost milovaná.
Let skončil. Vystoupili jsme z letadla. Stáli jsme na letišti. A najednou bylo ticho. Co říct? Co udělat?
„Děkuju,“ řekl. „Za to, že jsi mě vůbec vyslechla.“
„Díky,“ odpověděla jsem. „Za to, že jsi mi konečně řekl pravdu.“
Objali jsme se. Nebylo to romantické. Nebylo to návratové.
Bylo to uzavření kapitoly, která ve mně zůstávala otevřená příliš dlouho.
Dovolená byla nádherná. Ale největším darem nebyla ta výhra.
Byla to možnost potkat minulost, podívat se jí do očí – a nechat ji odejít.
