Článek
Možná to byla moje chyba – nebo jeho. Ale nikdy jsem to neřešila. Poznali jsme se v práci, oba po třicítce, on čerstvě přestěhovaný do našeho města, já po rozchodu s někým, kdo mě učil nevěřit lidem.
Martin byl opak. Klidný, pozorný, trochu rezervovaný, ale milý. O své rodině mluvil málo – „s rodiči nejsme moc v kontaktu“, „sourozence nemám“, „žili jsme hodně různě“, říkal občas. Nevyptávala jsem se. Možná proto, že jsem to brala jako nový začátek. Možná proto, že jsem se bála, co bych se dozvěděla.
Vdala jsem se za něj rok po seznámení. Všechno fungovalo. Věděla jsem, jakou kávu má rád, jaké ponožky nenávidí, jak se usmívá ze spaní. Ale o tom, kým byl, než jsme se poznali, jsem věděla jen zlomky.
A pak přišel ten balíček.
Byl to obyčejný pátek. Deštivý, líný, listopadový. Z práce jsem přišla první. Na schránce jsem našla oznámení o zásilce, a tak jsem zašla na poštu. Dostala jsem menší kartonovou krabici. Na ní Martinovo jméno a naše společná adresa. Odesílatelka: Lenka Dvořáková, Brno.
Nepoznala jsem to jméno.
Ani Martin o ní nikdy nemluvil.
Krabice byla lehká. Neozývaly se z ní žádné zvuky, nic se uvnitř nepohybovalo. A přesto se mi s ní třásly ruce. Bylo to něco iracionálního, hluboko v žaludku. Tušila jsem, že uvnitř je něco, co nemám vidět.
Ale otevřela jsem ji. Samozřejmě, že ano.
Uvnitř byl dopis. Krátký. Rukou psaný.
„Martine, našla jsem to při vyklízení mámina bytu. Myslela jsem, že to chceš mít zpátky. Lenka.“
Pod dopisem byl malý látkový sáček, v něm něco těžkého. Vysypala jsem to na stůl – klíč. Starý, masivní klíč od bytu, možná sklepních dveří. A vedle něj – fotka.
Černobílá, mírně zažloutlá. Na ní stála žena. Asi třicetiletá, s tmavými vlasy, smutnýma očima a dítětem v náručí. Chlapeček, odhadem dvouletý, rozesmátý, v kulichu s bambulí.
Ten chlapeček byl Martin. Nešlo se splést. Měl stejný úsměv. Stejné oči.
Ale ta žena? Tu jsem nikdy neviděla.
Martin přišel domů až večer. Seděl tiše u stolu, kde ležela krabice, a když uviděl fotku, ztuhl. Vzal si ji do ruky a dlouho na ni mlčky zíral. Pak si sedl a jen řekl:
„To je moje máma. A moje sestra.“
Zírala jsem na něj. „Sestra?“
Přikývl. „Dvojče. Lenka. Neviděli jsme se skoro dvacet let.“
To, co následovalo, bylo jako z cizího filmu. Příběh, který jsem nedokázala spojit s mužem, kterého jsem znala.
Narodili se jako dvojčata do nefungující rodiny. Matka psychicky labilní, otec neznámý. Vyrůstali u babičky. Když babička zemřela, byli jim čtyři. Matka se zhroutila. Sociálka rozhodla – Lenka do pěstounské péče, Martin do jiného zařízení. Rozdělili je.
Nikdy se pořádně nesrovnali. Martin pak prošel několika dětskými domovy. V osmnácti odešel a snažil se na všechno zapomenout. Lenku neviděl od dětství. Napsala mu dvakrát – odmítl ji. Chtěl si chránit to nové, co si vybudoval.
„Měl jsem pocit, že minulost je toxická. Že ji musím odříznout,“ řekl tiše.
A já tam seděla a nevěděla, co cítit. Měla jsem v sobě soucit, lítost – a zároveň zlost, že mi nikdy nic neřekl.
„Chtěl jsem být někdo jiný,“ řekl ještě. „Chtěl jsem, abys mě poznala jako nového člověka.“
Fotka zůstala na lednici. Klíč schoval. Říkal, že netuší, k čemu patří, ale podle Lenky šlo prý o dveře jejich starého bytu. Rozpadlého paneláku, který už možná ani nestojí.
Od té doby už od Lenky nic nepřišlo. Možná to byl poslední pokus o kontakt. Možná jen gesto. Nebo omluva.
Ale něco se tím změnilo.
Začali jsme o sobě mluvit víc. O minulosti, o dětských snech, o věcech, které bolí.
A já pochopila, že i ten, kdo žije s vámi v jedné posteli, může nosit v sobě celý svět, o kterém nevíte vůbec nic.
