Článek
Ten ostrý, nečekaný zvuk mě probudil s prudkým leknutím. Neznámé číslo. Čísla z ciziny. S rozespalým srdcem bušícím až v krku jsem přijala hovor.
Vteřinu bylo ticho. Pak se ozvalo jeho jméno.
„Katko? To jsem já… Roman.“
Ten hlas. Ten tón. Trochu jiný, unavenější, ale poznala bych ho kdekoliv.
Až na to, že Roman… byl mrtvý. Už deset let.
Byli jsme nerozluční. Spolu od střední školy, pak společné bydlení, výlety, plány do budoucna. Měli jsme být „ti, co to přežijí“. A pak jednoho léta vyrazil sám na motorku. Jen na víkend. A už se nevrátil.
Havárie. Ve Španělsku. Tělo prý nebylo k poznání. Ale byly tam doklady, bunda, helma. Policie nám dodala urnu. Dali jsme mu malý obřad, bez rakve. Všichni říkali: „Aspoň víme, že to nebylo násilné.“ Jenže mně se něco nezdálo. Vždycky.
Po letech jsem se smířila. Naučila se žít s prázdnem. Vyrostla mi kolem něj nová kůže. Občas bolela, ale už nepraskala.
A teď… ten hlas.
„Romane? Co… co to má být?“
„Prosím, jen mě vyslechni. Já vím, že je to šílený. Ale potřebuju ti něco říct.“
„Jsi mrtvej. Byl jsi mrtvej. Před deseti lety. Máme urnu. Lidi tě oplakali. Co to je za vtip?“
Zhluboka se nadechl. A pak začal mluvit.
Ten výlet prý nebyl výlet. Utekl. Před sebou, přede mnou, před zodpovědností. Dlužil peníze. Spoustu peněz, o kterých mi neřekl. Vlezl do špatného podnikání, vsadil víc, než měl, a když to bouchlo, někdo mu řekl, že má jen dvě možnosti: zmizet, nebo být smazán.
Havárie prý nebyla jeho. Byl na místě náhody – u bouračky jiného muže. Policie to spletla. A on to neopravil. Nechal se považovat za mrtvého. A od té chvíle byl nikdo.
„Byl jsem srab. Místo abych tě varoval, abych to přiznal… zmizel jsem. Nechával jsem tě žít ve lži. Myslel jsem, že tě tím chráním.“
Srdce mi bušilo jako o závod. Tělo nevědělo, jestli se má rozběhnout, nebo zhroutit.
„A proč teď? Proč mi voláš po deseti letech?“
„Protože… umírám. Fakt. Tentokrát doopravdy.“
Měl rakovinu. Pokročilé stádium. Napsal si seznam lidí, kterým ještě dluží slova. A já byla na prvním místě.
„Nechci zpátky. Nechci odpuštění. Jen jsem chtěl, abys věděla, že to nebyla tvoje chyba. Nikdy. Že jsem tě miloval. A že jsem selhal, ne ty.“
Mlčela jsem dlouho. A pak jen řekla:
„Tahle pravda bolí víc než lež.“
Zavěsil první. Ticho znělo najednou dutě. Seděla jsem na posteli do svítání.
Něco ve mně se lámalo. Ne bolestí. Spíš tím nečekaným, nevyžádaným uzavřením.
Nevěděla jsem, co cítit. Nenávist? Smutek? Úlevu?
Za dva týdny přišla obálka. Bez zpáteční adresy. Uvnitř byl dopis – rukou psaný, úhledně. A k tomu přiložená stará fotka nás dvou. A jeden řetízek, který jsem mu kdysi dala, a myslela, že ho měl u sebe při nehodě.
Dole jen psal:
„Teď už doopravdy sbohem. A děkuju.“
Dnes telefon nezvedám, když mi někdo volá ve tři ráno.
Ne proto, že bych se bála. Ale protože vím, že některé věci je lepší slyšet až ve dne.
A některé – možná vůbec.
