Článek
Jenomže už mi není dvacet. Jet deset kilometrů autobusem na nádraží, vystoupit a dál pokračovat vlakem, se člověku začne po čase zajídat.
Zejména, když to řidiči komplikují. Například dnes: Účastnila jsem se společenské akce. Dala dost času přípravě: na sobě mám drahou( ručně vyráběnou!) blůzu, mám k ní silný citový vztah. Když nastoupím do autobusu, kde je cítit cigaretový kouř, vím, že mi načichne nejen oblečení, ale i účes, kterému jsem se opravdu věnovala. Šampon za 300,-, kondicionér za čtyři stovky. Dámy a pánové: kdo z vás to má. Řidič bývá výmluvný a rádoby vtipný. Dnes ne. Vidí, že mě… ehm…naštval. V duchu si představuju, co by dělal, kdybych si vytáhla cigarety a jednu si během jízdy zapálila. Pokud je mi známo, v autobusu se kouřit nesmí. V těch, které nás vozily při výluce, bylo názorně nakresleno, že se tam nesmí jíst ani pít.
Díky nějakému (snad úspornému) opatření nás nevozí všechny autobusy do města. Některé jen do vedlejší vesnice k vlaku. Otravné, věřte mi.
Hlavně v případě, kdy jízdenku chcete platit kartou. Platba kartou v autobusu je doplňková služba. Máte s sebou mít hotovost, kdyby to (náhodou a výjimečně, snad je cestující pro dopravní společnost důležitý. Nebo ne? ) nefungovalo. Když se tohle stalo , poprvé jsem drobné našla. Chlapík přede mnou ne. Hotovost prostě nemá. Řidiči oznámil, že mu to donese příště. Ten s tím neměl nejmenší problém, odkýval vše, co mu muž řekl.
Další den mi pomohlo vlastní dítě. Samo má lítačku, tu ale matka nechce, pracuje každý druhý den, nechce platit za celý měsíc. Ještě, že ty děti máme! To moje pětikorunu z kapsy vyškráblo a já se toho dne na pracoviště dostala. Hurá!
To, že v autobusu platební karty možná nefungují, mi při příští jízdě došlo, když jsem autobus uviděla. Dva dny jsem měla volno, snad to už opravili, ne? ( V mojí práci každou chybu a nedostatečnost musím hlásit vedení a nechat promptně opravit. Proč by to jinde mělo být jinak?) Neopravili. Řidič na mě byl nepříjemný. Proč jsem si do kapsy nestrčila stovku, když vím už tři dny, že to nefunguje?!, zajímalo ho. Jako bych snad já za to mohla.
Bylo pět hodin ráno, stála jsem v autobusu, jehož řidič mi místo hledání řešení šlapal po sebevědomí. Byla jsem pod obrovským stresem. Potřebovala jsem dojet do vedlejší vesnice, přeskočit na další autobus a pokračovat do města. Byla výluka a já chtěla být včas v práci. Nic víc! Jela jsem takhle poprvé. Bála jsem se, že další spoj nestihnu. Navrhla jsem, že mi může dát dát lístek jen do další vesnice a já mu částku v řádu korun příště donesu ( posledně jsem byla svědkem, že mladému muži to prošlo bez problémů ). Obdržela jsem podrážděný slovní průjem o tom, že řidiči spousta lidí dluží peníze. Nakonec mě napadlo koupit jízdenku přes IDOS. Naštěstí se mi to povedlo a mohla jsem jet. Řidič mi dokonce osobně dovolil, že si můžu stěžovat. To jsem okamžitě učinila. On mi zapomněl na zastávce zastavit na zastávce v další vesnici. Jasně jsem mu přitom cíl své cesty s ním sdělila. Zřejmě ho naše komunikace stresovala. Chcete jezdit s nervózním řidičem?
Další týden jsem už pevně věřila, že přístroj je opraven. Zřejmě nebyl. První den fungoval. Druhý den mi řidič, který mi přestal odpovídat na pozdrav, takže zřejmě náš spor bere osobně, s úsměvem sdělil: „No, nefunguje!“ Jízdenka přes IDOS tentokrát zakoupit nešla. Nedivím se tomu.
Když jsem jezdívala že sobotních odpoledních směn, kupovala jsem si jízdenku přes IDOS pokaždé. Nikdy to nešlo až k nám. Vždy jen do vedlejší vesnice, tam, kde staví vlak.
Sobotní odpolední směny už nedělám. Samozřejmě, že je za ně příplatek, o který přicházím. Důvod?
Jednou jsme jeli s nějakým zapůjčeným či novým řidičem. I v obci, ve které nastupuji, jel na mě rychle. Zničehonic začal prudce brzdit. Doslova stál na brzdě. Bylo to v té tmě strašně nepříjemné. Poté autobus do něčeho narazil. ,„Něco jsme srazili!!!", šeptaly vyděšeně děti, které nejspíš jely z nějakého sportovního utkání. „Asi někomu psa!“, vyjekla asi desetiletá dívka. Řidič se choval, jako by se nic nestalo a frčeli jsme dál. Kdyby srazil zvíře, měl by to snad aspoň někomu oznámit , honilo se mi hlavou. Neměl zavolat PČR? Mám to udělat já?, běželo mi zmateně hlavou. Byla jsem v šoku
Když jsem se vzpamatovala, ptala jsem se společnosti Arriva, jak se má taková situace řešit Napsala jsem, jak se událost stala , čas nehody a číslo řidiče z jízdenky. Tohle se stalo v linkovém autobusu.
Odpověď od Arrivy mi přišla ze sekce „Vlaky“. Událost se stala v linkovém autobusu. Už to bylo úsměvné. To, že chtěli upřesnění, co se kde a jak stalo, když jsem jim prakticky okopírovala jízdenku, která by všechny náležitosti snad měla obsahovat, byla málem poslední kapka. Zkoušeli jste někdy, kolik vody se do hrnečku doopravdy vejde?
Z odpoledních sobotních směn mě jednou za čas vozil i skvělý chlapík, který svou práci opravdu uměl. Navíc byl příjemný a jezdilo se s ním opravdu dobře. Jednou jsem mu řekla, že se vždycky modlím, aby jel on a ne ten kolega, co něco srazil. Řekl mi: „No ten pak srazil srnu a rozbil autobus, jezdit tady nebude“. Srny mi bylo líto. Poslední kapkou bylo právě tohle.
Tohle zažívat nechci. Uvědomujeme si, že s Arrivou cestují i naše děti? Nejsou snad to nejvíc, co máme?!
Všimla jsem si, že řidiči nejspíš nově nafasovali bílé košile. To aby společnost Arriva vypadala, že je na nějaké úrovni? Snad měla víc investovat do školení jak se chovat k cestujícím.
P.S. věděli jste, že zatímco se jméno řidiče na jízdence schovává pod číslem, pokud si koupíte jízdenku přes IDOS, řidič si přečte Vaše jméno i s příjmením? Není to náhodou trochu nerovné?!
Musím se smát. Na reklamním spotu, který v autobusu právě běží, je reklama na zakoupení jízdenky kartou. Je to prý jednoduché.
Nemyslím si.
Víte co? Od zítra vyrážím do práce na kole. Snad s panem řidičem budeme vycházet líp.
