Článek
Vstávám před pátou, sednu na autobus, potom na vlak a zhruba za padesát minut čipuji příchod na pracovišti. Pak víc než deset hodin intenzivně pracuji. S lidmi. Poslouchám věty, které mě nezajímají, informace, které dávno vím, odpovídám na stále stejné dotazy. Celý pracovní den.
Navíc nás dopravní společnost obdařila čtrnáctidenní výlukou se všemi zmatky, zpožděními a dalšími „radostmi“, které k výlukám tradičně patří. Jsem zodpovědná a nerada chodím pozdě. To znamená vstávat o hodinu dřív.
Přidejte si k tomu typické stavy v menopauze: Občas zničehonic průjem. Vypadávání vlasů. Svědění v uších. Výkyvy nálad. Bolesti kloubů. Únava, na kterou nic neplatí.
V pátek večer už toho na mě bylo dost. Konečně tu byl konec pracovní doby. Ten pocit, když jsem si konečně označila odchod, vyrazila do šatny, pracovní tričko vyměnila za košili a přezula si boty, by se dal označit za štěstí. Odcházím s lehkostí.
Do chvíle, než potkám kolegyni, která místo pozdravu vysloví větu, která mě zarazí:„Co to máš na nohou?! "Tenhle tón jsem slyšela snad naposledy v pubertě od své matky. Na nohou mám samozřejmě boty. Dokonce značkové. Peter Legwood.
Je mi přes padesát. Ne patnáct. Znamená to, mimo jiné, i to, že mi běžné uzavřené boty nevyhovují. Díky příčně plochým nohám mě každý krok v nich velmi bolí.
Zůstanu na Danu chvíli koukat. Opravdu to řekla? Není to výplod mé unavené mysli? Co to s ní je? Menopauza? Je asi o rok starší než já. Neřeknu jí: „Co je ti do toho?! “ Ani „Starej se o sebe!“ Na taková prohlášení jsem vychovaná příliš slušně. „Ortopedické sandály“, odpovím a bez pozdravu odcházím.
Taky mě někdy zaujme oblečení jiných. Nejsem přece slepá. Nebo líčení. Účes. Některé ženy umí být krásné. A já to obdivuji. Někdy mi to nedá a řeknu jim to. „Mladá paní, máte krásně sladěné oblečení. Moc hezky se na to kouká.“ Nikdy nemám potřebu kritizovat. Už vůbec ne nahlas. To bych si nikdy nedovolila. Je to chování řeznického psa.
Teď je chladněji, ale pár týdnů zpátky tu byly dny, kdy jsem do práce vyrážela ve svetru a přes den se rtuť venkovního teploměru šplhala ke třicítce. To jediné, co v takovém počasí chci, je po práci si přes hlavu přehodit něco, co mě zakryje tak, abych nebudila veřejné pohoršení, ale nebude v tom horko na padnutí. Mám tu jedny takové šaty. Nosím je dost často.
Odcházela jsem z práce a potkala o generaci mladší slečnu. Lenku. „To pracovní tričko ti sluší víc“, uslyšela jsem. Co mi to tady vykládá? Na nic jsem se jí neptala. „Jasně, protože práce šlechtí“, řekla jsem jí namísto:
“ Kdo se tě ptal?! Co je ti po tom?!" Nedošlo jí to a pokračovala: „Ale já to myslím vážně.“ Odpověděla jsem jí neverbálně. Protočením očí.
Po cestě domů nad tím v autobusu přemýšlím. Jsem dospělá. Žiju ve svobodné zemi, mohu si nosit co chci. Mohu mít i tetování. Myslím, že i Dana ho má.
Je mi přes padesát. Něčím jsem si už v životě prošla. Každá jsme si něčím prošla. Jsou ženy, které do práce chodí bez prsů, jiné bez vlasů. Jak by se k nim stavěly tyhle dvě?
Co se mi snaží říct? A je to o mně?
Není. Je to o tom, že mají strach z toho, jak samy vypadají. Nejspíš je to v jejich životech důležité. Když nebudou dost hezké, muži je opustí?
Já byla celý život vysoká a štíhlá. Kupovala jsem šaty, které lichotily postavě, bavilo mě barvit si vlasy a hrát si s makeupem. Muži o mě mluvili jako o atraktivní. Chtěli mě. Tedy, spíš si chtěli užít. Párkrát jsem jim naletěla a spálila se.
Byla jsem to já, kdo ženám záviděl. Ženám obyčejným, ženám, které nikdy nepoužívaly řasenku, nenosily minisukně, měly svůj klidný svět, potkaly jednoho pravého muže na celý život a s ním žily opravdové tiché a klidné štěstí. Napořád.
Chceš mi říct, co si o mně myslíš? Povídej. Poslouchám. Aspoň se o tobě něco dozvím.
