Článek
„Děkuju!“ vyhrknu překvapeně, jako by mi nebylo přes padesát, ale deset. Prohlížím si ji. Nemyslím, že ji znám, že by k nám chodila nakupovat pravidelně. Zapomínám často a ztrácím věci. Ale obličeje si celkem pamatuju.
Usměje se. „Myslím, že byste ho mohla potřebovat.“ „Je přece pro štěstí, nechcete si ho nechat spíš pro sebe?“, zajímá mě. Vrtí hlavou: „Má se darovat.“
Udělala mi opravdovou radost. Rozsvítila den. Připomněla mi prázdniny u babičky, kde jsme hledáním čtyřlístků trávily se sestřenicemi spoustu času. Tu dobu, kdy o všechno bylo postaráno, nemusely jsme se ničeho bát a lidem se dalo věřit. Lítaly jsme samy venku, zatímco babička vařila oběd, nebo nás děda bral do lesa na houby, ostružiny…
Jako bych se vrátila v čase.
Včera jsem měla volno. Na víkend měla přijet dcera s vnukem. Dostal ale horečku, nepřijeli. I u sousedů bylo nezvyklé ticho. Žádný dětský křik a dupání malých nohou. Mladá sousedka je s dcerkou v nemocnici, donesly místní tamtamy. Drbům neholduju, nevyptávala jsem se. Myšlenky na tu malou cácorku z hlavy ale jen tak nedostanete.
Dnes směna za pokladnou, vysvětlování proč není to které zboží, vysvětlování co kolik stojí, dohady se zákazníky, kteří si myslí, že byli okradeni, nekonečné fronty, křik vedoucí, která má už pátou směnu za sebou a nervy na pochodu. Dost důvodů k tomu, aby se člověk cítil pod psa.
A pak…
Dostanete takový dárek. Připomene vám, kolik jste znali doopravdy hodných a skromných lidí. Připomene, že svět není jenom o penězích, jakkoliv se nám to zdá a honíme se za nimi každý jednotlivý den.
Ani nevíte, jak poděkovat, aby to bylo dost. Já to udělala asi třikrát.
A pořád to nebylo dost, myslím.
Tak ještě jednu DĚKUJU!!!
