Článek
Práce by mi šla mnohem líp od ruky, kdyby mi to neříkali. Úplně nejlepší by bylo, kdyby odpověděli na pozdrav a nechali mě udělat moji práci. Kdybych něco spočítat nedokázala, zeptala bych se a oni by mi pravdivě odpověděli. O kolik by to pro všechny mohlo být jednodušší.
Ale nebude. Zákazníci mi chtějí s počty pomáhat. Nebo chtějí mít situaci pod kontrolou a zabránit mi, abych udělala chybu? Přiznejme si, že jsem odjakživa v matematice nijak nevynikala, kdyby ano, nejspíš bych neseděla ve svém věku za pokladnou, ale dělala úplně jinou profesi.
Jak dlouhé bych měla před svou pokladnou fronty, kdybych počítala každý rohlík v každém sáčku, co mi projdou za den rukama? Velmi dlouhé.
Řeším to jednoduše. Pytlík s rohlíky zvážím a vím hned, kolik jich v něm je. Mám ale poruchu pozornosti a když množství rohlíků zadávám do pokladny a štěknete číslovku, často sáhnu vedle a místo kódu pro rohlík trefím kód třeba pro makovku. Jsou hned vedle sebe. Může se stát, že si toho nevšimnu - v obchodě se toho děje často tolik najednou - a za chvíli se budete vracet, že jsem vám namarkovala něco, co vůbec nemáte. A rovnou deset kusů. Většinou toho všimnu. Chybu ale musím opravit, což váš nákup ( a s ním i ostatní ve frontě ) zdržuje.
Někdy se potřebuji podívat, jestli všechny čtyři kousky, které v sáčku máte, jsou stejné housky. Máme toho pečiva tolik druhů! A zákazníci je rádi kombinují. Na zlomek vteřiny se na sáček s pečivem zadívám a už se dozvídám, že jsou v něm čtyři. Zacukají mi koutky, jak potlačuji nutkání se zeptat: „Opravdu si myslíte, že neumím napočítat do čtyř?“ Samozřejmě, že to neudělám. Jsem profesionál. Ale můžete si všimnout, že mi oči svítí potlačovaným smíchem. V duchu si představuji, jak by to v obchodě vypadalo, kdyby v něm takoví lidé pracovali. Neuměli by počítat do čtyř, možná by i špatně četli, nerozuměli by zákazníkům, o čem s nimi mluví. Na všechno by ale přikyvovali a usmívali by se. Ještě chvíli se tou představou bavím a proto přeslechnu, jestli mi dotyčná oznámila platbu kartou nebo hotovostí. Musím si to nechat zopakovat.
Samozřejmě bych to mohla dělat tak, že bych se každého na počet kusů zeptala a zadala do kasy jeho odpověď. Bojím se ale, že by podnik zkrachoval. Informace, které od zákazníků o počtech dostávám, se od skutečnosti často liší. Chtějí si myslet, že deset nebo jedenáct kusů se na pokladně nepozná. Nebo se v těch počtech tolik pletou? Pak jsou na tom spočítáním stejně jako já. Komu chtějí napovídat?
Po suverénním oznámení počtu přichází moje přepočítání, oznámení výsledku a … trapné chvilky se slovy o tom, že rohlíky vlastně dávalo do sáčku dítě, o tom, že se museli splést, protože si mysleli, že si jich berou jen deset. Pokrčení rameny: všichni děláme chyby…
Co kdybychom se prostě dohodli, že si tohle ušetříme?
Navrhuji: Přijdete na řadu, pozdravíme se, vyzvu vás k načtení slevové kartičky nebo aplikace, usměju se a oznámím, že načtení již proběhlo. Vy se tiše necháte obsloužit. Vyslovím částku a vy mi řeknete, pokud budete chtít platit kartou. Když to neřeknete, budu počítat s placením hotovostí.
Během nákupu mi nebudete napovídat a dokud si neřeknu, nebudete se snažit mi pomáhat.
To poslední ( zvýrazněné tučným písmem ) pravidlo můžete zkusit aplikovat i v jiných oblastech svého života.
A všem bude líp, uvidíte.
