Článek
Nechci se o tom bavit. Má odpověď bývá jednoslovná: „Báječná,“ usměju se. Jindy pokrčím rameny a zatvářím se útrpně: „Krátká“. Obojí je pravda. A prakticky se na to nedá nic říct, konverzace je ukončená.
Jedno z přídavných jmen, kterým mě lidi celý život označují je: „ukecaná“, „upovídaná“, “ nezastavitelná"… a tak podobně. Dalo by se čekat, že vyprávění o tom, jak jsem strávila delší volný čas mimo pracoviště, v mém podání nebude brát konce.
Vážně byla skvělá . Při její přípravě jsem vzala do úvahy svou introverzi, ADHD a perimenopauzu. Vyhověla jsem sama sobě a odpočinula jsem si. Trochu se bojím, že v toxickém pracovním prostředí ty vzpomínky rozředím, zkazím, devalvuju.
Už dávno jsem zjistila, že když je něco opravdu dobré, sytící duši a nabíjecí, přes tu mou „ukecanost“ mi dělá dobře o tom mlčet. Ještě aspoň chvíli si nechat ten zážitek pro sebe. Nedat ho napospas řečem ostatních.
Do téhle práce chodím, protože se něčím živit musím. Ani s kolegy ani se zákazníky své soukromí nesdílím. Nebrání mi to vyprávět vtipy nebo dávné legrační zážitky a vytvářet dojem, že jsem empatická a milá.
Ale co je moje, to si ponechám zamčené uvnitř.
A jaká byla ta vaše?
