Článek
Je pátek odpoledne. Narváno. To chceš, řešit fronty a současně to, že nemůžeš otevřít další kasu, protože ty lidi od ní prostě nebudou moct vyjít ven. Navíc, nepsali teď někde, že baterka z takového kola bouchla někomu rovnou za zádech? Mohlo se to třeba díky horku, které venku panuje v poslední době, stát i tady? S jakými následky?
Fronta je nekonečná, ale lidi jsou celkem v pohodě. Při čekání na to, až si složí nákupy, koukám z okna. Je tam kontejner na oblečení nějaké charitní organizace. To, co tam je k vidění, je občas docela kino. Když se tam nic neděje, rozhlížím po obchodě, pozoruju trojici, která si u pokladen už víc než půl hodiny povídá. Nejspíš bývalí spolužáci, co na sebe narazili v obchodě a nemůžou se od sebe odtrhnout. Samé hihi a haha a „my postavili tohle a v té a té vesnici ( jmenuje obec v těsném sousedství té, ve které bydlím, div nezastříhám ušima při té informaci) mají pozemky za…“ No, všechno jsem nezachytila. Lidi ve frontách dělají totiž hrozný hluk, kasy pípají a do toho hraje rádio dvacet let staré hity. Škoda. Jsem zvědavá jak lázeňská veverka.
Když se trojice konečně rozloučí a zaplatí, mladší z mužů se otočí směrem ke kolu. Můj okamžik je tady. “ To je vaše kolo?", ptám se se zájmem. Zdá se mi to nebo se opravdu narovnal? Možná je to jen dojem, ale přijde mi, že se nafouknul jako holub. Ještě je nejspíš ve vychloubacím módu, kterým se pokoušel zapůsobit na dvojici známých. Když přisvědčí, překvapím ho větou: „Tak si ho sem příště nedávejte. Tady nemá co dělat.“
„Víte kolik to kolo stálo?! Sto tisíc!“, oznamuje mi zvýšeným hlasem. Nejspíš, aby ho slyšela aspoň půlka obchodu. Za pokladnou sedím, informace o ceně kola mě tudíž neporáží, jak nejspíš očekával. Pokračuje proto hlasitě dál: „To já venku stát nenechám. To nejdřív musíte… ( chvilku hledá slova a já se bavím přemýšlením, co podle něj asi musím ) odstranit ty bezdomovce , co tu máte před obchodem!“
Mám za sebou v té chvíli deset hodin práce. Za chvíli mi končí směna. Navíc je horko. Venku přes třicet stupňů, klimatizace nestíhá. Tím se snad dá vysvětlit, že nejsem mentálně až tak v kondici. To způsobuje, že se mi v hlavě objevují myšlenky jedna přes druhou. V krku mi současně kloktá smích. Jsem klidně profesionální, ale okamžitou reakci na jeho slova nemám.
“ A já jsem se domluvil tamhle s pánem!," vytahuje poslední triumf a ukáže bradou na našeho hlídače, který česky rozumí každé šesté slovo. Zhruba. U té domluvy bych chtěla být. Okamžitě se mi vybaví podobná situace před pěti lety, kdy do obchodu vešel zákazník pod vlivem omamných látek a ukrajinsky mluvícího zákazníka oslovil: „Čau, kámo, můžu si tu nechat to kolo?“ Výraz zákazníka, který mu nejspíš vůbec nerozuměl, byste museli vidět. Jeho mlčení vzal tazatel jako souhlas a kolo také opřel o výlohu.
Chudák majitel elektrokola ( kdybych mela dát na první dojem, tak podnikatel či střední manažer, zkrátka kancelářský typ ) by asi těžko vydýchal, že se tolik podobá typickému uživateli návykových látek. Nicméně je to tak. Rozhodně měli stejnou víru. Víru v to, že hlídač je v obchodě proto, aby hlídal jejich majetek.
Není. Hlídač je v prodejně proto, aby hlídal MAJETEK SPOLEČNOSTI. Aby bránil krádežím ZBOŽÍ. Taky proto, že je obchod pojištěný a pojišťovna vyžaduje, aby hlídač na prodejně byl, jinak by odmítla plnit v případě pojistné události. (To ale vím jen z doslechu, já u toho nebyla, když se pojistka sjednávala.) To vám přece musí dojít z logiky věci: Toho člověka neplatíte, proč by měl pro vás něco dělat?
Svůj majetek si musíte zabezpečit a chránit sami. Třeba tím, že nebudete vyřvávat jeho cenu, když máte v plánu ho někde odstavit bez dozoru. Například v obchodě, kam nepatří. Zejména, když se bojíte, že vás o něj připraví páchnoucí podnapilí spoluobčané, kterým je každá koruna dobrá a které konkrétně tenhle majitel požadoval odstranit z okolí obchodu aniž mu došlo, že řve jako na lesy a dotyčné osoby označené jím jako „bezdomovci“ ho krásně slyší, pakliže jsou otevřené dveře. Nehledě na to, že si tyhle osoby za vyžebrané peníze a vrácené lahve k nám chodí nakoupit. Nejsou někde za plotem.
Spolkla jsem šimrání v krku a zcela vážně ( ani jsem se neusmála, přísahám!) jsem mu řekla: „S tím pánem se příště nedomlouvejte a sem to kolo nestavte. Pokud otevřeme tuhle pokladnu, lidi nebudou moct kvůli vašemu kolu vycházet ven a mohli by vám váš majetek poškodit. Což jistě nechcete, když bylo kolo tak drahé?“ Možná mu některé věci došly, protože mi řekl: “ Tak se tady teda mějte!" a odešel.
Zbytek směny jsem se bavila představou, co by s tím drahým kolem dokázaly udělat naši zákazníci, kteří vozíkem naberou jeden druhého, jindy dveře a dost často bezpečnostní bránu u pokladen.
Dávejte si na své věci pozor. Sami. Nikdo to za vás neudělá.
