Článek
Každý jeden den přemýšlím o tom, jak marný je můj život. Pořád čtu moudra na sociálních sítích, jak být sama sebou. Vždyť jsem jedinečná. Společnosti bych měla nabídnout svůj potenciál, rozvinout se. Krom toho bych tuhle práci kvůli zádům vůbec dělat neměla. Když mě do ní brali, ptala se lékařka, jestli mě bolívá mezi lopatkami, jestli mě brní ruce, mám problémy s krční páteří. Zavrtěla jsem hlavou, protože tenkrát to ještě nebolelo. Řekla, že až to bolet začne, mám si rychle najít jinou práci. Dost podobně mluvil ortoped o pár let později. „Kde pracujete, ženská, že jste tak ztuhlá?! V kamenolomu?!“ hřímal. „V obchodě,“ špitla jsem a oči klopila k zemi. „Tak s tím přestaňte! Najděte si jinou práci!“ v jeho podání znělo doporučení jako rozkaz. Je to už pár let zpátky, tělo mě bolí každý den a ruce mi trnou už po hodině práce. Že to lepší nebude a povede to k tomu, že se mi bude točit hlava i vleže v posteli, to jsem si už dávno přečetla na sítích ve skupinách, které takové lidi sdružují. Invalidní důchod na to ale nedostanu. To už taky vím.
Každý volný den pročítám inzeráty, vylepšuju životopis, probouzím svou kreativitu při psaní motivačních dopisů. Zbytečně. Už dlouhých pět let. Firmy o lidi v mém věku dvakrát nestojí. Lépe řečeno: téměř vůbec o ně nestojí. Na pomoc si už beru umělou inteligenci. Spolu jsme vypočítaly, že když mi bude za měsíc dvaapadesát, můžu dát výpověď hned a shánět si novou práci na plný úvazek. Když dám výpověď sama, podpora se mi zkracovat nebude. Strašně se bojím výpadku příjmů, pronájem mého bytu stojí pěkné peníze.
Můžu se přestěhovat do jiného, menšího, horšího…
Jasně. A kde na to vezmu? Sem jsem se stěhovala z příšerného vlhkého bytu. Dvakrát jsem naletěla realitce a odměnu realitní kanceláři zaplatila zbytečně, ta není vratná jako kauce. Kauce bývá až trojnásobek nájmu. Plus stěhováci, koupila jsem novou postel… Dohromady mě stěhování vyšlo téměř na sto tisíc. A to mluvíme jen o penězích, ne o nervech. Mám to všechno absolvovat znovu?
Raději než nové bydlení bych novou práci. I tady se dá naletět podvodníkům. Hledání práce opravdu vyžaduje čas, práci s pročítáním inzerátů, recenzí předchozích zaměstnanců… Počítám a počítám. Podpora v nezaměstnanosti bude 80% předchozího příjmu. Když se hodně uskromním, z takové částky poplatím všechny náklady. Začátkem roku se mi narodí další vnuk. Když do té doby nic neseženu, mohla bych jet k mladým, postarat se o prvního vnuka, když bude mladá v porodnici, měli by i oni o starost míň. Mohla bych ještě měsíc ve stávající práci vydržet a výpověď dát pak. Dvouměsíční výpovědní lhůta… Tři měsíce podpora osmdesát procent… Ano! To vychází. Začíná to vypadat jako plán.
Jenomže jdu na svačinu a při pití kávy se kouknu na internet. Aha. Pan ministr Juchelka se rozhodl změnit výši podpory v nezaměstnanosti. Potřebuje prý ušetřit pár miliard. A zvýhodnění pro občany nad 52 let také zruší.
Můj plán jde do kopru.
Konečně můžu zavřít svou pokladnu a chystat se k odchodu. Drobnou babičku, která si na pás začíná vykládat zboží, upozorním, že světýlko, které nad pokladnou svítí, už není zelené a bude muset jinam. „To snad není pravda,“ špačkuje, zatímco zboží vrací do vozíku.„Čtyřicet let v tom člověk dělal, ale takhle jsme se k zákazníkům nechovali!" říká si pro sebe dost nahlas. Tak, aby ji okolí slyšelo. A abych ji slyšela já.
Slyším ji. A v duchu ( jsem přece profesionál) jí odpovídám : „Jo, milá babi, jenomže doba se změnila. Já takových lidiček obsloužím za den mnohem víc než kdysi vy. Já musím pracovat v tempu. Všechno mě bolí. Navíc vy už jste hezkých pár let v důchodu, na který já vydělávám s vědomím, že toho svého se možná ani nedočkám. Nečekejte, že budu milá nebo tu místo mě bude sedět někdo milejší, zatímco já půjdu dělat něco jiného. Nečekejte úsměv, vstřícnost. Já už to nemám kde brát.“
Ministr mě hodil přes palubu. A se mnou i vás.
Zdroj:https://mpsv.gov.cz/vlada-schvalila-zmeny-podpory-v-nezamestnanosti-statu-usetri-az-5-miliard-korun-rocne
