Článek
Má první dcera je výsledek pobláznění hezkým mladým klukem. Byli jsme si v mnohém podobní. Nevyrostli jsme v ideálních rodinách. Tím víc jsme po nich toužili. Když jsem otěhotněla, bylo mému příteli stejně, jako je dnes mé mladší dceři, já byla čerstvě dospělá. I s dodělanou maturitou. Jen tak pro pořádek.
Radoval se jako blázen, když jsem mu o těhotenství řekla. Snad si představoval naše soužití tak, že budu něco jako mladší verze jeho mámy , budeme mít krásné dítě a on si bude dělat, co chce a nebude muset dělat, co nechce. Takže ho neomezím v oblbování holek, budu vařit a udržovat domácnost a miminko čisté, ale on nebude muset chodit do práce. Těžko hledal nějakou, která by ho bavila. Jeho maminka byla skvělá. I jako babička. R.I.P., babi. My se opravdu měly rády. Byla s ní ohromná legrace, milovala naše dítě. Měla trochu zastaralé názory na výchovu a hlavně stravu takových miminek. Když bylo dceři půl roku, řekla mi, ať se vykašlu na mléko a dám jí klidně guláš. Vždyť její chlapeček ho taky v té době jedl. Že jsem se jí pak bála dítě svěřit na hlídání, možná psát ani nemusím. Byla jsem a jsem docela úzkostná matka.
Ale to předbíhám. Jakkoliv jsme s tímhle klukem chtěli vytvořit mnohem lepší rodinu, než to dokázali naši rodiče, nedařilo se nám to. Ani nemohlo. Když nedokázali dobré prostředí vytvořit naši, kde jsme se to měli naučit? Rozešli jsme se. Ve vztahu jsem zůstala jenom s babičkou.
Jezdila jsem za ní vlakem. S kočárkem, spoustou plen, někdy se zákusky, obě jsme milovaly kafe a sladkosti. A ZAMILOVALA JSEM SE. Dceři byly tři měsíce. Na nádraží. Do brigádníka. Vozil mi k vlaku kočárek. Byl tichý, možná ne na první dobrou tak hezký, ale měl něco, o čem jsem netušila, že je u partnera zásadní. Alespoň u mého. Byl empatický.
Jenomže byl také velmi mladý. Brigádu mu ke škole zařídila jeho maminka. Je hodná, ale syny měla dva a uměla být velmi přísná. Vůbec se jí nelíbilo, že s jejím chlapečkem randí matka od dítěte. Myslela, že jsem vdaná a jsme milenci. Snažila se nám v tom zabránit ze všech sil.
A my, samozřejmě, mladí rebelové, jsme se jí scházeli za zády. Věděla jsem, jaké má směny v práci, a když nebyla doma, šupky dupky už jsem mazala za miláčkem. STÁL ZA TO! Jeho jsem doopravdy milovala. Mamka to časem pochopila, vysvětlil jí, jak se věci mají a že se máme rádi. Pak už to bylo dobré. Ale chvíli to trvalo. Miláček se maminky přece jen trochu bál, byl ten hodnější. To jeho brácha byl jiný živel.
Takže tu máme krásný všední den, maminka milého právě vyrazila na odpolední směnu, svítí sluníčko a já si jedu k miláčkovi na kafíčko. Holčička v kočárku krásně spinká… Všechno je, jak má být.
A už se blížím ke vchodu a v hlavě mi to šrotuje: Ona tak krásně spí, s babičkou jsme ji včera nechali po procházce pod břízou, koukaly na ni z okna, když se začala kroutit, donesla jsem ji nahoru a byl to pohodový den. Dobře vyspalé a nakrmené dítě je základ. Jenomže tady ji dám do výtahu, pak ji povezu do bytu, tam bude horko, ona se hned vzbudí… To si ani to kafe v klidu nedáme. Sobecké myšlení? Vlastně ano.
Na sídlišti nikde nikdo. Tak mě napadlo, co kdybych nechala kočárek taky tady pod břízou? Z okna na něj uvidíme, jak se začne hýbat, sjedu dolů a vezmu malou nahoru. Ona se zatím vyspí na čerstvém vzduchu. Jako u babičky. Zaparkovala jsem pod břízu a šla zazvonit, potěšená, jak dokážu chytře uvažovat.
Když přítel otevřel dveře, dost se podivil, kde je dítě, a můj nápad nechat kočár pod okny označil za potrhlý. Taky proto, že jejich byt nebyl v přízemí, ale ve čtvrtém patře. Ale co on věděl o spánku dětí na čerstvém vzduchu, že?
Bylo to jednoduché: co pět deset minut se postavím k oknu a omrknu, jestli s kočárek nehýbe, protože se malá probudila a protahuje se. Přítel to vyzkoušel, kouknul na kočárek z balkonu, vše bylo v pořádku. Tak šel postavit na to kafe. Seděli jsme, povídali, sem tam padla pusa… Na střídačku jsme kontrolovali kočárek… Malé se venku spalo vždycky dobře, i teď pěkně chrupkala.
Už jsem ale začala mít divný pocit, že se dcerka nebudí na jídlo, přece jen už spala víc než dvě hodiny… Vykoukla jsem z okna a kočárek tam nebyl. Oni ji ukradli!
Skočila jsem k telefonu a vytáčela tísňovou linku bez toho, že bych miláčkovi řekla, co se stalo. Do toho zazněl zvonek. Přítel otevřel dveře a za nimi stála sousedka s mým dítětem v ruce. Položila jsem sluchátko a přiskočila ke dveřím. „Vy jste mi ukradla dítě!“ oznámila jsem sousedce vztekle a natáhla se pro dceru. Co sousedka říká, jsem v té chvíli ani nedokázala vnímat. Stalo se to tak rychle! Vnímala jsem jen to, jak mě přítel tiší, jak se dotýká mého ramene… a jak se sousedkou konverzuje, opakuje, že se omlouváme, že se to už nestane… Byl na ni tak milý!
Což se změnilo, když zavřel dveře. „Cos jí to, sakra řekla?!!! Řekne to mámě!!!“ div nedštil oheň jako nějaký drak! „Ty jsi kamarádce mojí mámy řekla, že krade děti.“ To zas chvíli vypadalo, že ho trefí šlak.„ Přitom ona je strašně hodná! Malá začala řvát a ona ví, že je od nás, vzala ji nahoru, protože je HODNÁ!!!!"
Dobře, no. V té chvíli už to docházelo i mně. Ale když vám zmizí kočárek s dítětem, to se dost leknete, prostě. Mlčela jsem, přikyvovala, čekala, až ho ten vztek přejde. Dobře jsem udělala. Myslím si, že to mlčení mi zachránilo vztah.
Od té doby pod stromem dospávala dcera v kočárku jen u babičky a nikdy ji neukradli.
Zase se nám děly jiné věci.
Všechny je ve zdraví přežila. Pořád se se mnou baví, navštěvujeme se. Zdá se, že přes všechna faux - pass máme dobrý vztah. A dokonce mě obdařila nádherným vnoučkem. Jenom ho miluju. Jenom to cítím. Snažím se jí vůbec neradit. Má internet a kamarádky, poradí si. Žádné „za nás se to dělalo takhle“ nebo „vždycky se to dělalo takhle“ u mně neexistuje. Ještě mám v živé paměti svoje chyby. A navíc jí věřím. Tak. Někde uvnitř. Vím, že to dá.
A když čtu o chybách některých rodičů na Novinkách… Ne, nesoudím je. Raduju se, když to dobře dopadne.
Ale když se stane neštěstí a v diskusích si přečtu ty přechytralé řeči typu: „a kde byli rodiče“ nebo “ potrestat rodiče, chudák dítě", je mi nanic. Jsme lidi, děláme chyby a neubližujeme dětem záměrně. Alespoň většina rodičů ne. Kdo jste vy, kteří píšete taková slova? Jaké jsou vaše děti? Sedí vzorně v koutě s rukama za zády? A mohla bych je vidět?
