Článek
Jenomže jsem hypersenzitivní. Vnímala jsem, že prostor v kuchyňce, kde se nacházíme, je celkem malý a dlaždice studené. Jestli ho otočím prudce, může se praštit do hlavy. A i kdyby se tohle nestalo, vyhrne se mu tričko a bude to i tak pro něj dost nepříjemné. Jakkoliv jsem se snažila držet své role zachránkyně, nemohla jsem s ním zacházet, jako by v bezvědomí opravdu byl. Jedna část mého mozku věděla, že je plně přítomný, soustředěný a pozoruje a hodnotí každé moje rozhodnutí, každý krok.
Byli jsme na kurzu první pomoci. On lektor, já žačka. Nasimulovaná situace byla součástí závěrečné zkoušky. Chtěla jsem ji zvládnout na jedničku. Současně jsem nechtěla, aby si ze setkání se mnou odnesl modřiny.
Chvilku jsem u něj klečela a přemýšlela, co s tím. U ucha jsem si držela telefon a předstírala telefonování na záchranku. Prohlížela jsem si mladé pevné tělo. Kdyby tu bylo dost místa, mohla bych si taky lehnout a ucho přiložit k jeho ústům. Dech bych možná slyšela…
Najednou mi došlo, že ho vidím. Záda se mu nad pánví pohybovala v pravidelných intervalech. „Dýchá pravidelně“, oznámila jsem s úsměvem do telefonu v předstíraném hovoru s operátorem tísňové linky.
Jenomže takhle on mi to dát nechtěl. V příští vteřině zatajil dech. „Změna. Postižený dýchat přestal“, řekla jsem a odložila telefon vedle sebe. Řekl si o to. Teď už jsem ho otočit musela. Opatrně ale pevně jsem ho chytila za zápěstí, abych mu narovnala ruku a mohla ho snadněji otočit. Ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsme to doma s přítelem trénovali. Můj tehdejší přítel byl celkem dlouho člen HZS. Ukazovala jsem mu, co na kurzu probíráme a chtěla to i zkoušet. Když jsem „v bezvědomí“ byla já, ruku mi nenatahoval. Přetočil mě přes ni.„ Jsi v bezvědomí, nic přece necítíš,“ smál se mi, když jsem na něj zařvala, že tohle bolí a „takhle nás to tedy neučí!“ „Ale my to opravdu děláme takhle,“ vysvětlil mi smířlivým tónem.„Šetříme čas, víš?“ No, něco do sebe to mělo. My se ale učili ruku natahovat, tak jsem to musela udělat.
Samozřejmě, že se mu to tričko vyhrnulo. Už mi to ale bylo jedno. Sklonila jsem se nad něj, abych měla ucho až u jeho rtů a ruku mu položila na chvíli na hrudník. Hrál to dobře, nezaznamenala jsem žádný pohyb. „Začínám resuscitovat,“ prohodila jsem někam směrem k telefonu, propojila prsty a propnula ruce. „Ukončuji simulaci,“ promluvil konečně a posadil se. Prohrábnul si vlasy, trochu se usmál a podíval se mi do očí.
„Mně jsi život zachránila. U zkoušky jsi uspěla.“
V hlavě mi vybuchl ohňostroj. Chtěla jsem mu toho tolik říct… V té jediné chvíli…Musela jsem rychle odejít a nechat ho tam, aby se připravil na dalšího frekventanta.
To, na co jsem se nakonec zmohla, bylo nejspíš: „Tak dík.“ Nic víc. Naštěstí. Jinak bych mu nejspíš řekla, že ho miluju nebo tak něco. Jsem ADHD. Někdy zkrátka trochu moc. Stejně to na mně podle výrazů ostatních kurzistů, kteří čekali přede dveřmi. Vyšla jsem ven „rozsvícená“ tak, že mě tak za celou dobu kurzu neviděli.
Všechno a všechny zachránit nelze. Kluka, který usnul v autě, a kterého jsem milovala doopravdy, už nedokázali zachránit ani profesionálové.
Mladičký lektor ho trochu připomínal. Nejspíš proto mě jeho slova tolik zasáhla.
Učilo víc lektorů a byli skvělí. Ale jeho pohled a tu nejhezčí větu na světě nikdy nezapomenu. Pohled, který často klopil k zemi, když nás učil deeskalovat napětí při setkání s opilými nebo zfetovanými lidmi. V práci jsem to už použila mockrát.
Dík, Ondro, dal jsi mi mnohem víc, než si možná myslíš.
Přestala jsem si představovat, že si najdu nějakého „pana pravého“, který tu pro mně bude, když se stane průšvih. Který bude vědět, co v každé situaci dělat. Zjistila jsem, že ten člověk, který ochrání mou rodinu, jsem nejspíš já sama. Tím, co sama umím a co své blízké naučím.
