Článek
Zpočátku jsem s ním pracovala ráda. Zdál se mi rozumný, umí být vtipný a je s ním legrace. Rád vypráví o svých úspěších v minulosti. Možná to byl důvod, proč jsem ho považovala za rozumného, inteligentního, schopného.
Čím déle ho znám, tím víc mi vychází, že takový není. Je s ním legrace, ale jen pokud jde práce tak nějak sama a každý ví, co má dělat. Problémy si máme nejlíp vyřešit sami. Hlavně, ať po něm nikdo nic nechce. Takhle se šéfuje lidem?
Mám ADHD a někdy dokážu úkoly pochopit úplně jinak, než bych je chápat měla. Výsledkem je problém, práce se musí předělat, dojde ke ztrátě času, který je v naší firmě opravdu to nejdražší komoditou. Nikdo ho nikdy nemá dost.
Protože tohle o sobě vím, snažím se chybám předcházet. Pro jistotu se zeptám, jak přesně si mám slova zadavatele vyložit. I svým dětem jsem vždycky říkala, ať se nebojí zeptat na cokoliv.
Samozřejmě, že velkou část své práce zvládám sama, aniž bych se musela ptát. Dávám velký pozor na to, abych práci odváděla dobře. Všechno po sobě kontroluji, někdy i dvakrát. Chci odcházet domů s pocitem, že jsem udělala všechno tak, jak má být.
Kdysi jsem práce hodně střídala. Kdo má ADHD, bude rozumět tomu, že jsem se brzy buď s někým pohádala, nebo mě práce sama začala tak nudit, že jsem v ní nemohla vydržet. Po čase jsem ji musela změnit. Když se mě na pohovorech ptali, jestli se chci na něco ohledně jejich firmy zeptat, vždycky mě nejvíc zajímalo, co se u nich nesmí.
Šéfů jsem zažila hodně a často byli za mé otázky rádi. Někdo byl rád i za konstruktivní kritiku, feedback. Někdo byl zmetek, který lidi neuměl vést a mou roztržitost nebo roztěkanost si vyložil jako hloupost, jednoduchost. Myslel si, že se po mně bude vozit a nemůže se mu nic stát. „To bych od tebe nečekal!“, vyslechla jsem si, když vyklízel svůj pracovní stůl.„ Já vím", chtělo se mi říct.
Vypadám jako přihlouplá mamina ve středním věku, co se na každého jen usmívá, protože chce mít klid. Ta, co ničemu nerozumí. Pořád se na něco ptá. A to je otravné. Ať je radši zticha a pracuje!
No a to jsem právě udělala. Viděla jsem, že za šéfem přišla kolegyně s problémem i s návrhem řešení. Problém by vyřešilo skoro okamžitě. Nadechla jsem se, že se zeptám, jestli tohle „efektivní“ řešení není náhodou zakázané. ( Je. Striktně. Může vést k finanční ztrátě.) Pak jsem dlouze a tiše vydechla a dál ťukala do klávesnice. Dostala jsem zprávu od nejvyšší šéfové, jestli bych mohla další den na přesčas. Odmítla jsem to. S nepříjemným nadřízeným nechci trávit ani minutu navíc.
Toho si následující den pozvala nejvyšší šéfová - není to tak dlouho, co jsem ho o ní slyšela říkat, že je to strašná kráva - do kanceláře. Nejspíš ho tam seznámila s tím, co měl dávno vědět. S pravidly, která v naší firmě platí. A možná to seznamování bylo dost důrazné.
Když se od ní vrátil, pustil mě domů. Hodinu před koncem pracovní doby. Žádný přesčas. Tohle si dám líbit. Popřála jsem mu s úsměvem hezký zbytek dne. Tedy usmívala jsem se jen já.
Jak jsem říkala, každá práce a každý kolektiv mě rychle znudí tak, že chci odejít. Tichá válka s nadřízeným by to mohla oživit. Tohle je hra, ve které jsem dobrá.
