Článek
Můžete si myslet, že to už dávno neplatí. A částečně budete mít pravdu. Reklamaci zboží, které přestalo fungovat, můžete uplatnit s účtenkou do dvou let ode dne, kdy jste danou věc zakoupili. Když si impulzivně koupíte něco, co se vám nehodí, máte čtrnáct dní na to, abyste se dostavili do obchodu a postradatelní věc opět směnili za peníze.
Chlapík, co se přihnal k mojí pokladně v pátek odpoledne, ale nebyl ten případ. Mával sice účtenkou, ale na první pohled s sebou neměl žádné zboží.
Pro případ, že nemáte ponětí, jak to v pátek odpoledne v obchodě s potravinami a nízkými cenami vypadá, vám to malinko přiblížím: V týdnu kolem patnáctého, kdy lidem chodí výplaty, tam bývá docela šrumec. Největší, přirozeně, v pátek. Hlavně odpoledne, kdy se vrací lidé z práce. Nikdo nechce stát ve frontě a zbytečně utrácet čas. Každý se těší domů, na jaře mnozí i na víkendový pobyt na chatě, na grilovačku…
Máme jen tři pokladny. Mzdové náklady jsou vysoké. Musíme pracovat rychle, aby fronty nebyly moc dlouhé. Lidé to často s úsměvem komentují: Paní je strašně rychlá. I já zvednu koutky: „Na pohovoru jsem jim slíbila, že budu makat. Tak to musím dodržet.“ I v tom tempu ráda se zákazníkem prohodím nějakou větičku, nejraději vtipnou.
Výbuch smíchu, který občas vyvolám u svých zákazníků, většinou neujde pozornosti vedoucích směny. Do sluchátka to komentují: „Co to tam zas s těma chlapama děláte?! Nesvádějte všechny!“ ( napomíná naoko Tonda). „Panebože, vy se vážně dokážete bavit s každým!“ (rýpne si Alenka). A tak podobně. Skoro bych si myslela, že komunikace je moje silná stránka.
Ale teď zpátky k pátečnímu odpoledni. Jé, počkejte ještě! Než se vrátíme do příběhu, je potřeba, abyste pochopili, jak to v mojí hlavě funguje: Moje hlava je jako počítač: mluvím s vámi, směju se s vámi, markuju, beru a vracím peníze. Jakmile zmizíte z mého zorného pole, zmizíte i z mojí mysli. Pokud ovšem nejste něčím výrazní. Pár velmi oblíbených zákazníků mám. A ty si nejen pamatuju. Vím o jejich přítomnosti v prodejně od chvíle, kdy překročí práh.
Zpátky k tomu pátku. Fakt hukot. Najednou se k pokladně řítí chlap a mává účtenkou.„Namarkovala jste mi zboží , které v nákupu nemám!“, hřímá. Dívám se na něj a přemýšlím. Ty šedé vlasy a vousy, opuchlý červený obličej, mikina s logem úklidové společnosti. Celkově zanedbaný vzhled. Ne, nevzpomínám si na něj. Přiběhl sice s účtenkou, ale nákup, o kterém je řeč, nikde nevidím. Usměju se a zeptám se, jestli je v mých silách mu nějak pomoct. Cpe mi účtenku, z fronty zaznamenám hlasitý povzdech. Ano, tohle nás nejspíš zdrží. Pracuji s lidmi dlouho a celkem ráda, umím uznat chybu, to zvládneme. Zeptám se chlapíka, kde má ten nákup, o kterém se bavíme. „No, doma“, není správná odpověď pro kladné vyřízení požadavku. „Víte, nákup si máte zkontrolovat hned poté, co dostanete účtenku. Když zavolám vedoucí ( bude vytočená jako klíště, protože tady má práce jako na kostele a já to vím ), nebude vám to chtít uznat, protože nemůže zkontrolovat, jakou chybu jsem při markování udělala a jak ji má napravit“, vysvětluju zatím klidně. Dozvídám se, že tohle brunátného chlapíka nezajímá, protože máme v obchodě kamery.
Aha. Usměju se ( ano, teď už ironicky ) a přes sluchátko žádám o vyřešení situace vedoucí směny).„Jestli už má nákup doma, tak snad nemá nárok!", slyším. Chce se mi řvát, že já to vím. Funění ve sluchátku mi napovídá,že vedoucí směny tahá nějaké krabice s banány nebo přepravky s pivem. Dám jí trochu času a v klidu markuju.
Reklamující zákazník najde hlídače a vydává se směrem k němu. Přemýšlím, jestli si myslí, že právě našel vedoucího provozovny, který mu pomůže, nebo se dožaduje stažení záznamu z kamer. ( Tohle naše firma dělá, pokud vím, pouze pro PČR).Hlídač mu naslouchá a snaží se mu rozumět ze všech svých sil. Je cizinec, český umí jen trochu. Po několika minutách přikývne a někam spolu jdou.
Nejspíš najít Lenku, která to tu dneska vede. Přes sluchátko ji informuju, aby věděla, s čím může počítat. Obsloužím sedm lidí a přichází Lenka s nespokojeným zákazníkem. Usmívá se, kroutí boky, to ona umí. Je sexy a je si toho vědomá. „Tady jste udělala chybu, dáme pánovi třicet korun“, zacvrliká a jedním okem mrkne tak, abych to viděla jen já. Otevřu pokladnu, podám jí dvě mince, ona je předává muži s omluvami: „To víte, jsme jenom lidi, děláme chyby“, zní skoro upřímně. Muž kývá hlavou div mu neupadne, usmívá se a Lenka odtančí pryč. Ne tak chlap. Ten mi ještě musí něco říct.
„Příště by to chtělo lepší komunikaci!“, prozradí mi a odkvačí na komunikaci pozemní. Chvilku uvažuju, co tím chtěl básník říci. A taky o tom, že dědeček říkával, že občas sedne štěstí i na vola, čehož jsem právě byla svědkem.Tonda by se s ním takhle nepáral a bez pardonu by ho vyhodil. Bez možnosti zkontrolovat, co zákazník opravdu koupil, protože „už to má doma“ by se s ním vůbec nebavil.
Tak si to zkuste zapamatovat
Kontrolovat ano. Ale hned. Nebo se vám může stát, že na pozdější reklamaci nebude brán zřetel
