Článek
Na začátku jsem byla jako nová. Prsty mě vůbec neposlouchaly. A když mi stařík třikrát po sobě zopakoval, že má ve vozíku brambory (dávno namarkovaný), pak se divil, že má jedny, ale napočítala jsem mu troje. Jinak to ale bylo tak v pohodě, že jsem se skoro styděla, že jsem si na tu jednoduchou práci někdy stěžovala. Je to sedavá práce, ruce i záda z toho bolí, ale komunikaci zvládám dobře, běželo mi hlavou.
A pak to přišlo. Docela mladá ženská. Tři položky. (My máme tu skvělou zmrzlinu v akci? Tu si musím koupit. Aby tam večer ještě byla, za tuhle cenou bude za chvíli pryč.) Najednou začne ječet jak Viktorka u splavu, že to dětský pitíčko má být v akci. Má stát o tři koruny míň. Ona má deset kusů. Tři pětky rozdíl.
Přiznám se ti, že se s přípravou do práce ve svým volným čase nijak neobtěžuju. Ať se předem připravujou učitelky, inženýrky, advokátky. „Na prodavačku se vždycky dávaly ty nejhloupější holky!“ oznámila mi už dost dávno ta nejprotivnější babizna, co k nám chodila nakupovat. Měla bílýho psa a každej den jinej problém.
S povzdechem vytáhnu leták a nahlas přečtu, že se akce vztahuje „na vybrané druhy“. „Asi jste si vybrala špatný druh,“ pokrčím rameny. Ženská se do mě opře pohledem a vztekle štěkne, že tam jinej nebyl. „Asi jsou ty levný vyprodaný,“zůstávám v klidu. „Tak si to tu nechte! Nashledanou!“ vztekne se a odchází. Snad s pocitem, jak mi to nandala.
Vezmu zmrzlinu, abych ji odnesla zpátky do mrazáku. Je předposlední. Věděla jsem to! I v akci stojí dvakrát víc než dneska. Cena bez akce je trojnásobek. Rychle ji schovám za ty dražší a vracím se na kasu.
Práce se táhne jako med. To snad není možný, jak je tahle směna dlouhá. A nudná. Uklidňuje mě myšlenka na zmrzlinu. Večer k filmu bude dokonalá. Je to ta nejlepší zmrzlina, jakou znám. A skoro zadarmo!
Každej druhej chce rozměnit. Bankovku připravenou v ruce , na jazyku výmluvu, že menší nemá. Drobný taky nemá. Někdy se omlouvá. Zbytečně. Ráda přijímám hladkou a čistou bankovku. Tisícovky a dvoutisícovky nebývají zmuchlaný. Ke stovkám a dvoustovkám se lidi chovají hrozně. Jsou zmačkaný, špinavý, natržený. Nejdřív se zbavuju těch, co vypadají nejhůř. „Nemáte tam lepší?!“ ozve se babka, co platila čtyřicet osm korun dvoutisícovkou. Jedna z dvoustovek se jí nelíbí. Posune ji mým směrem. „Lepší ne. Jen horší,“ zabouchnu prudce šuplík a bankovku jí posunu zpátky.
Konečně jdu domů, z mrazáku vydoluju schovanou zmrzlinu. U kasy stát nechci, jdu k samoobslužným. Z vedlejší fronty se na mě culí ženská, kterou fakt nevidím ráda. Nesnáším tyhle sebestředný typy. Pozdravím ji. Začnu markovat, ženská se mi objeví za zády a horkým dechem mi šeptá do ucha (Co si to dovoluje?!!!!) , jestli ve skladu máme ještě vajíčka. „Nemáme!“
Čeká, že jí odpovím něco jinýho? Jsem na cestě domů! Nemám na sobě pracovní oblečení. Myslí si snad, že se rozběhnu dozadu do skladu a ty vejce jí přitáhnu nebo co?! Trochu naivní představa.
Co bych z toho měla?! Pětikorunu dýško až přijde příště? To si může… nechat.
Ten nepříjemnej zážitek - narušení osobní zóny - povede k jedinýmu výsledku - budu se jí snažit co nejvíc vyhnout a poslat ji k jiný pokladně, kdykoliv ji uvidím.
Vracíš se z dovolený? Pracuješ s lidma? Dávej si majzla. Lidi se nezměnili k lepšímu. To ti jen tak připadá. Srážka s realitou může bolet.
Já jdu prohlížet pracovní inzeráty. Než tohle každej den, to snad radši půjdu dojit krávy do vedlejší vesnice.
