Článek
Pracuju s ní teprve půl roku, takže se nedá říct, že bych ji znala do hloubky. Rozumíme si a předpokládám, že má podobný náhled na svět. Ona mě ale každou chvíli překvapí.
Příklad: miluju zvířata. Jakmile se za výlohou ukáže nějaký pejsek, úplně se mi rozsvítí v duši a hned mám lepší náladu. Dominika má ale radši květiny a pěstuje si vlastní bylinky a zná účinky každé z nich. Já mám doma tři pokojovky, které měly sílu zvládnout moji péči. Bylinky používám, ale o jejich účincích se vždycky musím znovu a znovu informovat na internetu.
Obě jsme romantičky a často jedna druhou upozorňujeme na písničky, které nám v práci hrají v rádiu. Se začátkem adventu začaly písničky o vánocích. Většinu z nich poslouchám ráda, vybaví se mi vůně při pečení vánočního cukroví, ty momenty, kdy jsme s dcerami zdobily stromeček… „Konečně hrajou něco vánočního,“ řekla jsem Dominice. „Tohle období úplně miluju. A skoro každá z těch písniček mi zlepšuje náladu.“ „Mám to úplně jinak. Vánoce neřeším. Nemám je ráda.“, odpověděla mi tiše. Co na to říct? Nejspíš nic.
Mám volno a po pokusu o větší, řekněme „vánoční,“ úklid, si naleju skleničku šampaňského a rozhoduju se, že zadělám aspoň těsto na perníčky. Kdyby žádné jiné cukroví, perníčky na vánoce musejí být. Pouštím si oblíbené písničky, tiše ( bydlím v paneláku) si je zpívám a vytahuju mouku, vejce, cukr na pracovní stůl.
V hlavě mi pořád zůstávají slova Dominiky. Ta o vánocích. Asi se mně dotkla někde hluboko uvnitř. Zaťukala na dveře Pandořiny skříňky.
Vytáhla pětadvacet let staré vzpomínky. Byli jsme mladí, uspěchaní a bez peněz. Zato s dítětem. S každodenní starostí, co koupit, co uvařit, jak zaplatit složenky. Hádky o peníze a taky trochu ze žárlivosti. Byl oblíbený a rád lidem pomáhal. Před vánocemi by ho strhali. Pořád mu někdo volal, něco potřeboval. Pořád někam mizel:
„Ale já … jsem mu to slíbil, potřebuje mě“, říkal už na odchodu mezi dveřmi. Já trávila čas sama s dítětem vykrajováním cukroví, procházkami a prohlížením výloh, kde nám oběma přecházely oči nad hračkami, které by letos Ježíšek mohl přinést. Ale jen v případě, že bychom vyhráli ve sportce. Že by se stal opravdový zázrak.
Naštěstí byla dcera malinká. A malinkým dětem stačí malé radosti, aby jim oči rozsvítily jako hvězdičky.
Dělali jsme, co jsme dokázali, aby bylo uklizeno, navařeno, napečeno a abychom ty hvězdičky u naší Pavlínky viděli. Aby bylo všechno tak, jak má být.
Ten rok to šlo tak strašně špatně. Když Pavel začínal podnikat, představoval si, že si bude sám určovat čas, kdy bude v práci a k tomu bude mít spoustu peněz. Realita byla taková, že jeho čas si nárokovali zákazníci v neuvěřitelných časech, peníze zainvestoval zpátky do firmy a hned vzápětí jeho společník způsobil škodu, na kterou nebyli pojištění. Když jsme se konečně doma sešli a jeli nakoupit dárky, rozbilo se cestou auto. Vztekal se. Já taky. Byla jsem s ním tak strašně málo! Chtěla jsem chodit na trhy, chtěla jsem si s ním povídat jako dřív, pít svařené víno. Chtěla jsem, aby jen pro mě hrál na otlučenou španělku, na kterou se dlouho jenom prášilo v rohu dětského pokoje. Milovala jsem muzikanta, sama hudební sluch nemám. Stal se z něj podnikatel a na zpívání nezbýval čas.
A když jsem se konečně dočkala toho, že je se mnou, mám poslouchat jeho nadávky?! „Pojď domů, tohle nemá cenu, já řeknu zítra sousedce, ať malou pohlídá a zajedu pro ty dárky tramvají. Tolik peněz nemáme, abych to neunesla“, usmála jsem se nakonec. Na hádku jsem byla příliš unavená. Pro mě tohle bylo znamení shůry, že nemáme jet, ale to jsem mu říct nemohla, moje „ezokecy“ nesnášel a posmíval se jim. „A koupíš dárek i mojí mámě a babičce?“, ujišťoval se. „Koupím“, slíbila jsem. Slíbila bych půl království za trochu něhy. Milovala jsem ho. Doopravdy.
Koupila jsem. Uvařila jsem, upekla, usmažila, vysmýčila. A za pár dní jsme stáli u stromečku, položil mi ruku kolem ramen a dívali jsme se, jak si malá vybírá první dárek. Natrhla papír, vykouklo plyšové ucho. „Jé pejsek!“, vykřikla a roztrhala papír na kusy, aby plyšáka osvobodila. Přitiskla si ho na hrudník a otočila se po nás. A my jsme tam stáli v objetí. Dojatí. Šťastní.
Další den. První svátek vánoční. Rodinné přetahovačky u koho na který sváteční den budem. Zase časový pres, nervy, stres. Nejdřív jsme se drželi, pořád jsme v sobě měli ten kouzelný včerejší okamžik. Ale večer jsme se ostře pohádali. Já se urazila a on odjel za svým tátou.
„Tak já jedu“, řekl mi mezi dveřmi. Čekal, že přijdu s pusou na rozloučenou před cestou. Já ale byla pořád uražená. Chtěla ho vytrestat. „Tak si jeď!“, odsekla jsem. Klaply dveře a já potlačila chuť se k nim rozběhnout a zavolat ho zpátky, že mu tu pusu dám. Že chci obejmout, že ho miluju…
Té noci ve svém autě zemřel. A od té chvíle do mých vánoc patří ta noc, kdy se můj svět navždycky změnil. Neuměla jsem si představit, že bez něj budu žít další den. Další vánoce jsem slavit neuměla a radovat se ze života dlouho taky ne. Holčičku jsem ale měla pořád. Místo hvězdiček v očích otazníky, slzičky, šeptaná slova: „Maminko, neplakej už, já jsem tady s tebou!“
Pro ty hvězdičky v očích to uděláte. Brečet můžete v noci do polštáře. Můžete otevřít okno, podívat se ke hvězdám a v duchu poslat zprávu: DĚKUJU TI ZA VŠECHNO. Bylo jich strašně moc. Víc, než by si moje malá holčička (které bude třicet), zasloužila.
Za Dominikou nepůjdu a svoje objetí jí nenabídnu. Tak daleko moje sociální dovednosti nesahají. Můžu svůj příběh říct vám a doufat, že si z něj něco vezmete. Že hádku zastavíte. Že se neurazíte už proto, že budou vánoce.
Pár let jsem je neslavila pořádně. Tím víc je slavím teď. Od prvního dne.
Došlo mi to ve chvíli, kdy jsme se byly s dcerami podívat na živý betlém v našem městečku. Jak začali zpívat: pějte dítky koledy o tom, co se vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko, rozbrečela jsem se jako profesionální plačka.
Dívám se do očí svého ročního vnoučka a přesně vím o čem ty písně jsou. Sorry not Sorry, moje vánoce jsou a budou o úklidu, nakupování, shánění, postávání ve frontách, o zařizování všeho kvůli jedinému momentu.
Santa Claus v Americe je asi o něčem trochu jiném. To ignorovat možná jde.
Ale ty české, ty jsou o tom, že se lidem narodilo děťátko. A to se slavit musí!
Myslete na lásku, ne na uraženou ješitnost. Myslete na to, že se chcete vrátit domů ke svým dětem. Prosím.
Pečte cukroví a kašlete na to, že se některé připálí, pusťte si Jakuba Smolíka nebo Janka Ledeckého, jestli už ne přímo koledy, nalejte si víno a nechte odejít starosti. Aspoň na chvíli.
a když to nevyjde a třeba vzteklí někam vlítnete a rozbijete si… ehm… auto, možná zrovna můj Honza vás vystříhá. Udělá všechno proto, abyste byli brzy v pořádku…věřte. Kvůli svým dětem.
Rozhodujte se dobře. Děti jsou naše nejvíc. A to slavíme.
Jestli žijete v toxickém vztahu, rozhodněte se, že to změníte. Kvůli dětem.
Zůstala jste na to sama? A co máma? Zkuste se zamyslet, jestli nemůžete oslovit ji. Třeba si to, že vám nepomůže, jenom myslíte. Vánoce jsou ideální čas. Btw zrovna moje máma za moc nestála. Pomohly mi jiné mámy. Mámy kluků, se kterými jsem kdysi chodila, mámy mých kamarádek… Někdo se najde. Jen je oslovte.
Držím palce.
https://www.youtube.com/watch?v=ixRoGSBR3rU&list=RDixRoGSBR3rU&start_radio=1
https://www.youtube.com/watch?v=M5gIsJ-pRCQ&list=RDM5gIsJ-pRCQ&start_radio=1
DĚKUJU, Pavle.
DĚKUJU, Honzo.
DĚKUJU, holčičky! Za všechno. S láskou, máma.
