Článek
Sedím na pokladně a ještě několik hodin sedět budu. V šatně mám batoh, ve kterém je určitě aspoň jeden prášek proti bolesti. Mohla bych přes sluchátko přivolat kolegyni, pro lék si dojít a cestou si odskočit na WC, abych se nemusela za chvíli zvedat znovu.
Ale neudělám to. Malá potřeba ještě není tak naléhavá. A pilulku proti bolesti se trochu bojím vzít. Pracuji s penězi. Snažím se zákazníky odbavit v rychlém tempu a mám strach, že by lék ovlivnil mou pozornost. Už tak trpím poruchou pozornosti a soustředění mi dělá větší problém než ostatním.
Zdá se mi to, nebo se bolest hlavy zhoršuje? A hlavně : kde se vzala? Přemýšlím. Mezitím zdravím zákazníky, počítám rohlíky a přijímám a vracím peníze. Usmívám se. I oni se usmívají, občas někdo prohodí nějaký vtípek. Všechno vypadá jako každý jiný den. Mně se ale chvílemi opravdu točí hlava! Nemluvě o tom, že se mi bolestí nejspíš brzy rozskočí.
Ve sluchátku poslouchám, jak se kolegyně o něčem dohadují. Na mysl se mi vetře myšlenka: poznal by tu někdo, kdybych měla mrtvici? U cévní mozkové příhody, tedy mrtvice, hraje čas zásadní roli, je nutné postiženého dopravit co nejrychleji na specializované pracoviště. To ale někdo musí vědět, jak se taková příhoda projevuje. Kdo z mých kolegyň by ji poznal? Mozek našel téma a nehodlá se ho jen tak vzdát.
Možná tak uvažuji proto, že jsem se o svačině dívala do zaměstnanecké aplikace, kde se objevil dotaz, jestli bychom ocenili znovuzavedení časopisu pro zaměstnance. Na titulní straně jednoho ze starších výtisků se usmívá sympatická tvář doktora Dvořáka z Letecké záchranky, který hodně času věnuje seznamování veřejnosti se svou prací i s první pomocí. Nejdřív jsme moznost on - line první pomoci zdarma dostali my, zaměstnanci, v dalším roce proběhla kampaň zaměřená na první pomoc pro zákazníky. On-line. Hezké. Videa poučná a vtipná. Co z nich vím teď? Ehm… Kdybych si to zopakovala… Znovu se na to podívala… Počítám, že teoretické otázky bych zodpovědět dokázala.
Ale v praxi? Mrtvici by klidně mohla dostat kolegyně na protější pokladně, padesát už jí bylo před pár lety, štíhlá není a k svačině si nekupujte zeleninu, ale hotovku z chlaďáku, kterou si ohřívá v mikrovlnce. Kvalitní spánek? Na ten jsem se jí nikdy neptala, ale při těchhle směnách?
Nechci žádný časopis. Chci benefit v podobě zážitkového kurzu první pomoci. Ty se přece dělají pro celé firmy.
Samozřejmě ho můžu absolvovat i po vlastní ose. Vyjde na pár tisíc. Jenomže znáte to: dítě potřebuje nové boty, i já bych vlastně už potřebovala nové. Krom toho občas doplatím na svou nepozornou hlavu a po konci směny musím doplatit nějaké manko v pokladním šuplíku.
Zkrátka: než se rozhodnu znovu zainvestoval do svého vzdělání ohledně první pomoci, uteče ještě spousta času. A tyhle znalosti by si měl člověk upevňovat každé dva roky, aby byl schopný účinně pomoc poskytnout.
Za mně by to mělo být součástí firemní kultury. Naši vedoucí se neustále školí na kdeco. S jedním školitelem jsem mluvila celkem nedávno. Prozradil mi, čeho se bojí: Často cestuje autem a bojí se, že přijde chvíle, kdy jako první dojede k dopravní nehodě a bude muset poskytnout pomoc!
Není na čase to změnit? Naučit první pomoc úplně každého tak, aby se jí nebál poskytnout?
Co si o tom myslíte vy?
