Článek
První, kdo se o mou osobu v novém bydlišti začal zajímat, byl starší soused, který bydlel o patro výš. Zdravil, usmíval se, lehce vyzvídal, kde jsem se v bytovce vzala. Jak říkám, nejsem už žádný žabec, ale on byl nejmíň o dvacet let starší.
Měla jsem radost, že se mám s kým bavit. Sousedky byly víc uzavřené. A s milým sousedem jsme si brzy tykali. Uměl hezky povídat o tom, co zažil, ukázal mi vkusně (a asi draze) zařízený byt. Mluvil o své ženě. Zemřela už před lety. „Pořád jsem jí věrnej, podívej!“, strkal mi před nos ruku s tenkým snubním prstenem.
Když nemluvil o ženě, mluvil o sousedkách. Jsou prý závistivé drbny, mám si na ně dávat pozor. On se s nimi tedy pokaždé aspoň chvíli baví, ale to určitě chápu, musí to tak být, jinak by ho ty babizny začaly pomlouvat hned, jak by zašel za roh.
Občas mě k sobě pozval na kávu, občas na pivo a… povídání. Vyprávěl o svém manželství, o mládí, o milenkách. V tomhle pořadí. Moc to nedávalo smysl, vždyť na začátku mluvil o věrnosti. Mám ráda lidské příběhy a nesoudím. Ale tohle mi vrtalo hlavou. Zeptala jsem se ho. „Ale prosím tě,“ mávnul rukou. „Tenkrát se to tak nebralo! Žil jsem s ní, měli jsme děti, peníze jsem domů nosil. A že na mě občas nějaká mrkla, no tak jsem k ní cestou z práce zaskočil. Jsem jí věrnej! Její památce. Nosím snubní prsten a myslím na ni.“
S těmi představami o přátelství mi to nějak nevycházelo.. Soused vlastně mluvil pořád o sobě. Já si říkala, že mi třeba řekne, co je zajímavého v okolí. Nebo jednou naznačil, že umí šachy. Ty bych se ráda naučila. K tomu jsme se nikdy nedostali.
Rád ale vařil. Chlubil se, jak se všechno po ztrátě ženy naučil sám a jak už umí uvařit všechno. Jednou mě pozval na večeři. Nejsem žádná velká kuchařka, abych mohla někoho kritizovat. Ale nechutnalo mi to. Poděkovala jsem, abych neurazila a řekla si, že takové pozvání už nepřijmu.
Jenomže on se do toho vaření pustil nějak zhurta. Do obchodu, kde pracuji, k pobavení všech kolegyň donesl kachnu se zelím i s příborem zabaleným v bavlněné utěrce. Darovala jsem ji věčně hladovému pracovníkovi ostrahy. „Řekni dědovi, že by měl trochu zapracovat na dochucení. Ale příště mi to klidně zas přines“, se smíchem mi vracel nádobí, abych ho doma umyla a vrátila.
Já o žádné příště nestála a sousedovy „dobroty“ tvrdě odmítla. Odnesl si to a já zpytovala svědomí. Nebyla jsem moc zlá? Starý osamělý chudák, dal si s tím jistě práci…
Výsledek jeho snažení na mě čekal v kastrůlcích před bytem. Jestli mě chtěl překvapit, tak se mu to povedlo. Překvapení nesnáším.
Dala jsem si jednu lžíci. A pak to vyhodila. Prostě to nebylo dobré. Zatímco jsem myla kastrůlky, nadávala jsem si, že jsem příliš měkká. Když něco chci, měla bych si za tím jít. Když nechci, měli by to ostatní pochopit.
Když jsem kastrůlky vracela, soused se široce usmál:„ Rád tě vidím! Pojď na jedno ! Koupil jsem plzničku v akci." Šla jsem. Bylo to naposledy, co jsem vkročila do toho parádního a naklizeného bytu.
Muži často používají alkohol k tomu, aby se žena uvolnila, aby jí opadly zábrany. Já se od staříka po druhém pivu dozvěděla, že mu chybí sex. „Klidně bych zaplatil. Dvoutisícovku bych tady položil na stůl, aby se se mnou ženská vyspala.“
Zábrany padly.
A děda z mých úst uslyšel „Tak to některé z těch ženských řekni, třeba to má nějaká sousedka podobně.“ „Sousedky jsou starý báby!“, vykřikl. „Já bych chtěl“, ztišil hlas,„někoho mladšího! Někoho živějšího, divočejšího!," mrknul. Spiklenecky?
Upila jsem ze své sklenice a taky ztišila hlas. „Jsem ráda, že to říkáš. Vlastně to mám stejně,“ zasnila jsem se. „Chodí k nám kluk, no mladý muž, je mu asi třicet. Strašně se mi líbí. Ty oči! Ten úsměv! A on je takový hravý, chytrý má smysl pro humor, často spolu vtipkujeme. Třesou se mi z něj kolena jako v patnácti. Ale taky bych mu to asi neuměla říct.“
Namísto přátelského povídání děda mlčel. Vypadal zaraženě.Tak jsem ho tam nechala a šla domů. Ráno přece vstávám do práce.
Chvíli jsme se míjeli, pak se začaly kastrůlky u mých dveří objevovat znovu. Už mě jen rozčilovaly.Hlavně to, že když jsem jídlo vyhodila, musela jsem kastrůlky umýt. Plýtvání a zbytečná práce mě dovedou naštvat.
Jednoho dne jsem si řekla: a dost!
Moje „ne"budou lidi respektovat.
Kastrůlky bývaly pečlivě zabalené v igelitové tašce. Když jsem je jednou v pátek zase našla přede dveřmi, dala jsem je do předsíně a odjela na víkend pryč. Věřila jsem, že jsou zavřené pořádně. V pondělí jsem šla do práce, igelitku s kastrůlky v chodbě vzala a postavila ji k sousedovým dveřím.
Tenhle vzkaz byl asi jasný. Kastrůlky se už nikdy neobjevily a soused mi přestal odpovídat na pozdrav.
Ulevilo se mi.
