Článek
Svátek matek. To je svátek, který slavím. Se všemi na louce natrhanými kytičkami, malůvkami, maličkýma ručkama upatlanýma od sladkostí. Matka jsem už téměř třicet let. (Promiň, zlato, jen 28 a 51 týdnů. Já vím. Tohle si vážně pamatuju z hlavy.)
Ale svátek všech žen jako by se mě nikdy netýkal. Vždycky jsem byla takové dlouhé bidlo, všude ruce, nohy, krk jako žirafa. „Sexy“, říkali. Mě to otravovalo. Všechny ty řeči, narážky, dvojsmysly. Stála jsem o vztah, ne o sex na jednu noc. Jenomže odříkaného největší krajíc, jak se říká.
Rozčilovala jsem se. Co si to dovolujou? Dnes se jim nedivím. Co by vám takové vyžle asi tak udělalo? Proč si tu vtipnou poznámku odpustit, když si beztrestně zpestříte nudný nákup rohlíků a třiceti deka vlašáku?
Kdykoliv přišla řeč na ženy, nebo ženské, přemýšlela jsem, jestli se tak cítím . I když jsem měla dítě. I když moje dítě dospělo do puberty a já měla druhé. Pořád. Na poznámky jsem časem uměla i vtipně odpovědět, ale pořád se mě týkaly. A někde uvnitř dotýkaly. Nepříjemně. Chtěla jsem být žena. S tou ženskou silou. Ale kde ji brát a nekrást? Namísto toho jsem pořád byla vychrtlá nejistá holka, co se všeho bála. Mužů hlavně. Když byl nějaký příjemný, vždycky se časem ukázalo, že mu šlo jen o to jedno. O to, co mě sice baví, ale považuju to za součást monogamního vztahu. Jednu součást, chápeme se?
Umíte si představit, že se od kamarádek na kafíčku dozvídáte, že by chtěly Vaši postavu? Že byste poslouchali náznaky, že si myslí, že na své postavě opravdu makáte, ale jim nechcete říct jak, abyste jim neprozradili tajemství? Co jsem pro svou postavu dělala já? Chodila jsem s dětmi na procházky po lese. Jezdila na kole. Nic zvláštního. Dieta? Nikdy. Nevadilo mi najíst se v deset večer, protože na to byl konečně klid. Moje přebytečné kalorie nejspíš spalovala úzkost, ve které jsem odmalička žila. Taky jsem se dost naběhala kvůli svém zapomínání. Zapomínala a ztrácela jsem věci, musela jsem se pro ně vracet, hledat je.
Změna přišla celkem nenápadně. Než se mi přehoupla padesátka, přibrala jsem víc než 15 kilo. Poprvé jsem zažívala překvapení, cože se to stalo s mým oblečením, když se tak náhle všechno srazilo. Poprvé jsem si do obchodu nabrala do kabinky pět kusů kalhot a nenasoukala se ani do jediných. Váhu doma nemám, moje skutečná hmotnost mě překvapila u lékaře na preventivní prohlídce. Nemohla jsem jí uvěřit, ale uvědomovala jsem si, že se do schodů víc zadýchávám a místo soustavného sobotního úklidu domácnosti si musím každou chvíli odpočinout.
Uplynulo asi půl roku. Navštívila jsem dospělou dceru v její domácnosti a objevila v koupelně váhu. Zvědavě jsem ji vytáhla a stoupla si na ni. Ukázala víc než 90 kg. Kupodivu mi to nebylo ani trochu líto. Naopak. Cítila jsem se konečně opravdu žensky. Drandila jsem s kočárkem s vnoučkem, zrovna se ukázalo jarní sluníčko, procházela s dcerou second handy a smála se tomu, že většinu z vystavených modelů na sebe nenatáhnu. Docela jsem ušetřila. Bylo to jiné než dřív, kdy jsem nakupováním oblečení trávila hodiny, protože jsem si nemohla vybrat a moje peněženka mi nedovolila vzít všechno, co jsem si vyzkoušela.
Došlo mi, že to je ono! Teď jsem žena, jakou jsem vždycky chtěla být.
Vím, kdo jsem. Kde jsem. Kam směřuju a čím jsem si už prošla. Už nejsem do sebe schoulená vychrtlina. Jsem babča Mohutná medvědice. Baví mě ta nová etapa. Jsem v ní sebejistá. Výrazná. Tohle mi sedí. Zbavila jsem se závislosti na cukru. Jak? Nevím, sama odešla. Přitom byla součástí mého života odmalička. Sladkosti jsme milovaly všechny. Já, máma, babička, moje sestřenice. Poprvé umím koupit něco sladkého někomu jinému a sobě nevzít.
Babička o lidech, kteří přibrali, říkala, že se „spravili“. Jako holce mi to přišlo trochu divné. To byli jako rozbitý nebo co? Ale dnes bych řekla, že je to přesné. Já jsem se spravila rozhodně.
Příští rok si nejspíš k tomu svátku koupím i kytku. Narcis, myslím.
