Článek
„To ale není moje!“ Oznamuje mi stařenka ve frontě. „Já vím!“ ubezpečuji ji a pokouším se o úsměv, zatímco o mě se pokouší nervové zhroucení.( Já VÍM!!!!!, mám chuť řvát.) Lidi nakupují nejen sobě, ale často i sousedům a příbuzným. Není výjimkou, že mi dotyčný platí a oznamuje, že další nákup je také jeho. Není ale ani výjimkou, že další člověk ve frontě nedává pozor a upozorňuje mě na zboží, které se před ním objevilo, abych mu ho neprodala. Většinou je to nějaká stařenka nebo muž 55+, který ve frontě poněkud „zaspal“.
Co si budem: JE to náročné. Vybrala jsem si práci v obchodě, který nejlíp platí. Chci, aby se moje děti měly dobře, abych jim mohla nakoupit, co by chtěly, zajít s dcerou na kafe do kavárny. Tuhle chtěla do kina. To je peněz v dnešní době! Dlouho jsem byla samoživitelka, co obracela každou korunu třikrát. Nebo vlastně pořád jsem. Na vztah s mužem si už netroufám. Zkoušeli mě využívat, nejspíš jsem ten typ hodné holky, co se nechá. Takže na nějakou LÁSKU už nevěřím. Jsem skoro v menopauze, chuť na sex dávno nemám, což se nedá říct o mužích, které potkávám. Tady se naše zájmy míjejí. Chtěla bych potkat někoho chytrého, kdo se zabývá něčím zajímavým. Poslechla bych si ho ráda a nepohrdla bych objetím. Ale tam to asi končí. Pro většinu mužů jsem nejspíš marná, žádná mamina, co by v neděli vyvářela svíčkovou se šesti (i když ji umím) a v noci byla divoká jako puma.
Vzpomínky utváří zážitky. Do toho kina ji vezmu. Jestli ovšem přežiju dnešní šichtu. Ještě pět hodin a mám to za sebou. (Bože, dej, ať to odsejpá tak, jak má a nedej jim moc příležitost k povídání, moje kapacita je omezená, však víš.)
Pracovala jsem v obchodě už dřív. V hypermarketu, který byl součástí nákupního centra. Nebyl to diskont. Neměl nejnižší ceny v okolí. A nenabízel takovou výplatu. Proto jsem teď tady.
Celý den sedím na pokladně, markuju zboží a odpovídám na dotazy: „Budou ještě levná vajíčka?“ ( Nebudou, dovezli jich málo, už jsou vyprodaná). „Možná, zkuste to zítra.“ “ Tohle mléko je dražší? Jak to? Vždyť u něj byla cedule s mnohem nižší cenou.“ „Ano. Ale ta cena patří k mléku, které je o kousek vedle, musíte se pozorněji dívat.“ „Bude ještě to nebo ono akční zboží?“ „Nevím. Možná. Snad ano, zkuste přijít zítra ráno.“ ( Spíš myslím, že ne, akčního zboží, které se vyplatí, chodí málo a je po chvilce vyprodané. Spíš je to takový tahák na lidi.)
Jsem zodpovědná za fronty. Tedy za to, že nevznikají. Makám jako nějaký horník a snažím se být maximálně efektivní. Zatímco zákaznice hledá platební kartu, počítám rohlíky té další a přisunu si blíž dva tvarohy, které kupuje. „To je moje!“ ohradí se. Nádech. Výdech. Přátelská odpověď: „To je snad dobře, už jste na řadě.“ „Pardon, nějak jsem se zamyslela,“ usměje se. Je mi to ukradené. Do konce pracovní doby zbývají ještě čtyři hodiny. A já vím, že takových rozhovorů se odehraje ještě x.
Co dělám ve volné dny? Dřepím na gauči, sjíždím seriály, na víc nemám energii. Koukám na internet, na Prace.cz, jestli náhodou hypermarket nehledá lidi. (Tam mi byla práce ještě koníčkem. Jsem celkem komunikativní, mám ráda, když se se zákazníky mohu zasmát.) K mé smůle: Nehledá. Přesně vím, proč. Platí míň, ale práce tam je víc v pohodě. Tam nepracují lidi roky, ale desítky let. Zůstávají věrní. Čas od času tam sama moc ráda nakupuju, i když je to podmíněno jejich věrnostní kartou. Bez té je všechno dražší.
Já ji ale mám. Miluju ten ohromný prostor, spousty druhů zboží. Ráda se procházím mezi jejich regály, vybírám. A vzpomínám, když jsem tu pracovala, byla o dost mladší, žila s tím nejlepším chlapem a všechno bylo jednodušší.
Jenomže to už vzal čas. A zítra zas musím vstát, dát si dvě kafe, sednout na autobus a vyrazit do práce, kterou mám ráda, ale radši bych ji dělala někde jinde.
„Tohle není moje!“ mám chuť křičet, kdykoliv tam vcházím do dveří. Složenky se ale neptají.
Milí čtenáři, zapnula jsem si možnost peněžní podpory, pokud se Vám moje tvorba líbí, můžete ji podpořit.
Pokud nesnášíte historky z obchodu, můžete tam přispět i na moje další vzdělávání, rekvalifikační kurzy, které mi umožní pracovat z domova, popřípadě se věnovat svému dalšímu vzdělávání v oboru sociální práce, vzdělávání dospělých. Maturitu už mám, třeba bych mohla být někde opravdu prospěšná.
DÍKY VÁM.
