Článek
Musím říct, že mě to baví víc než obyčejné dny, kdy se směna táhne jako karamela. Fronty přes půl obchodu, makat musíte jako vzteklý krtek, ale jde vám to a hodiny dobře utíkají.
Snažím se. Skenuji rychle, na zákazníky se usmívám, zdravím, přikyvuji, naslouchám. Už jsem to zažila tolikrát. Kondici mám lepší a lepší, na stolku vychlazenou colu v plechovce. Věděla jsem, že nakoupit přijdou skoro všichni obyvatelé města. No jasně, přeháním.
Přála bych si, aby v takový den napsala šéfka směnu těm nejschopnějším zaměstnancům. Jsem tu ale já, jedna holka je nová, další jen na brigádě, ještě ji to úplně nejde. Z těch schopnějších je tu jen Blanka a Tonda, vedoucí směny. S ním se ale nedá moc počítat, dohání nějaké administrativní resty.
Ještě pár hodin. Potom autobus, večeře a detektivka. V poslední době jsem si je dost oblíbila. Možná potřebuju potrápit mozek po těch neustále se opakujících banalitách, které řeším v práci.
K tomu všemu poslouchám dokola nesmysly typu:„Co se to děje? Má být zavřeno jenom jeden den! To se snad lidi zbláznili?! Hrozí snad od zítřka hladomor?“ Chvílemi si myslím, že by mě firma měla vyvažovat zlatem. Věty: „Co to říkáte?! Vždyť jste tady taky! Jste snad lepší než ostatní?!“, totiž spolknu. Zákazníka nevychováváme. Tak zní jedno z pravidel obchodu.
„To, že v tuhle hodinu nemáte chleba, je katastrofa!“, rozčiluje se starší žena. Beze slova si ji prohlédnu a oznámím jí, kolik má zaplatit. Jsem vdova. Katastrofa je v mém světě něco, při čem teče krev, lidi umírají.
Stejně jedno jsou mi všechny ty řeči o tom, jak vás můj zaměstnavatel šidí. Máme infolinku. Tam sedí lidi, kteří jsou placení za to, že vás vyslechnou. Říkejte to jim. O to ale, zdá se, nestojíte.Nejčastěji se chcete jen vypovídat ze své frustrace. Na to nemám čas. Hlídač ho má. Ten ale nerozumí česky.
Jestli mě uvidíte spěchat obchodem a i přes tu viditelnou urgenci mi vstoupíte do cesty, abych vám řekla, jestli máme to nebo ono, s největší pravděpodobností se dozvíte, že „Už, bohužel, nemáme.“ „Ani ve skladu?“ „Podívám se, “ slíbím a zmizím, abych si zařídila v zázemí prodejny to, proč jsem se tam vydala původně.Jestli vás potkám, až se budu vracet, zatvářím se zkroušeně a řeknu, že ani ve skladu kýženou věc nemáme.
Nepustím si k tělu jedinou vaši poznámku, otázku ani provokaci. Nepřestanu se usmívat a myslet si svoje.
A to považuji za své největší vítězství.
