Článek
Že si přípravu neumím naplánovat a plán dodržovat, to se o mně všeobecně ví, protože, co si budem, jsem na světě už nějaký ten pátek a odjaktěživa jsem trochu jiná než ostatní.
Nepořádná, zapomnětlivá, chaotická. Vytrpěla jsem si svoje jako holka od našich, maminky mých někdejších partnerů mě nevítaly s otevřenou náručí, spíš po očku koukaly na svého ubohého chlapečka, kdeže tohle, proboha!, zase vzal. V očích se jim zračily opravdové obavy o synův život a zdraví. Nu, snad se jim dnes všem daří líp, o jednom vím, že se do rodičovského domu po krátké etapě se mnou zase vrátil a už se nikdy nevydal na tu dobrodružnou cestu za životem s partnerkou. No co, maminka dobře vaří a ještě líp uklízí. Mladému ( ehm, no, padesátka klepe na dveře ) muži tak nic nebrání v rozletu.
Jsem bytost romantická, nemám ráda tmu a vánoční světýlka mě svým světlem uvádějí v úžas jako malé dítě. Proto se každý rok na tyhle svátky těším.
Vynaložím obrovské úsilí, abych doma měla všechno, co můžeme potřebovat k vystrojení dokonalé hostiny, dobroučkého cukroví a krásně voňavých perníčků.
Jenomže letos jsem v práci od nevidím do nevidím. I v lednu budeme chtít bydlet a jíst. Musím se snažit. S nechutí vstávám, do práce se netěším, protože o adventním rozjímání a pohodě vedení nejspíš nikdy neslyšelo. Spíš jim někdo vyprávěl pohádku o lepším výkonu pod větším tlakem. Makám dvanáct hodin jako šroubek a myslím přitom na svoje předky, většinou horníky, kteří takhle makali kilometr pod zemí. Něco jsem snad zdědila i po nich, po chlapech tvrdých, pracovitých a neohrožených.
Moje babičky a tetičky pracovat nemusely, vychovávaly děti a staraly se o domácnost. Kratičce si zapřemýšlím o tom, čí geny u mně převládají. Rozhlédnu se kolem sebe, abych zjistila, že spíš ty mužské. Opečovávání domácnosti je disciplína, ve které nijak nevynikám. Možná bych to neuhrála ani na dostatečnou. A výchova dětí? No, snad mi radši nemluvte.
Zrovna tu na jeden z těch svých dvou pokladů koukám, jak scrolluje na mobilu. Zpráva o tom, že krev mé krve někde ztratila včera klíče a tudíž nemůže z Balíkovny vyzvednout doručený balíček, protože ho nemá kam dát, mi o tolik vylepšila pracovní den! Naštěstí má tohle moje skoro dospělé dítě tatínka a babičku a tak jsem nemusela ještě řešit problém s tím, že přijedu z práce až v noci a nebožátku pubertálnímu pacholátku někde bude zima a nebude mít co jíst
Jíst chce totiž pořád. Sladkosti, co jsem donesla na vánoce objeví vzápětí a musí je ochutnat. Taky na ovoce má chuť a úplně největší chuť má na bramborou kaši. Já mám chuť zalézt do postele. Pohledem kontroluji dítě: ruce a nohy má na patřičných místech. Rychlým pohledem sjedu na sporák. I ten stojí na svém místě připraven sloužit. Odeberu se do ložnice. ( Uklízet! Ne spát! Jsou tři dny před vánocemi!).
Vrátím se zvědavá, jak si dítě poradilo vařením. Dítě si poradilo. Včera jsem nakoupila nějaké krekry na vánoční stůl. Není třeba je loupat, vařit, ani jinak s nimi nakládat. Otevřete sáček a je po hladu. Dají se jíst jednou rukou, v druhé můžete držet mobil.
No, když ty nic, tak já taky nic. Uvařím si kávu a naliju skleničku. Vánoční pohoda instantně. Za chvilku vstanu a začnu převracet byt naruby, protože k pohodě u mně už dost dlouho patří háček a příze. Konečně jsem přišla na to, jak háčkovat svoje oblíbené malé medvídky tak, aby jim jedna noha nevycházela delší.
Háčkování mám s sebou všude. Jedu k doktorovi? Mám v batůžku sáček s přízemi, háčky, malé nůžky… Jedu do práce? Mám ho s sebou. Co kdyby se rozbil vlak a zůstali jsme někde trčet? Měla jsem ho s sebou i v nemocnici.
Každý večer po práci si sáček beru z batůžku a aspoň chvilku háčkuju. Ráno ho do batůžku vracím. Tuhle se mi dokonce stalo, že místo do černého batohu jsem sáček s tím svým šmodrcháním málem dala do černého odpadkového pytle, který ráno vždycky vyhazuju. Prostě jsem si to spletla. Chvátala jsem, abych stihla autobus. Tady jasně vidíte, jak ve stresu funguju.
Kde je? Někde být musí!, obracím batoh dnem vzhůru. Jenomže to vypadá, že ten pytlíček, kde mám i své dva oblíbené japonské háčky, několik klubíček, označovače … je definitivně pryč. Já ho snad doopravdy vyhodila!
Stejně tak tu nejsou dceřiny klíče. Ta ztrátu zdaleka tak neprožívá:„ Se udělají nový. Jeden stojí stopade!" odmávne starost rukou.
Já jsem ale smutná doopravdy. Vánoční pohoda? Dejte mi s tím pokoj. Už ani slovo o vánocích.
Teď, když budu mít volno a konečně dost času na svůj koníček, budou obchody zavřené. Příze a háčky seženu až v novém roce.
Tak hezkou adventní neděli a mějte se líp!
