Článek
Nedávno jsem se stala babičkou. Jen to vyslovím, vzpomenu si na tu svou: Perfektně uklizený třípokojový byt, babička s hadříčkem po každém našem jídle setřela drobky ze stolu, všechno hned dala na své místo, kam to patřilo. Nenutila nás, abychom to po sobě uklidili sami. Byli jsme přece návštěva. Navíc zřejmě tušila, že by to stejně nemuselo dopadnout dobře. Vychovala čtyři děti, takže měla určitou představu.
Vychovala i moji mámu. Ta, narozdíl od babičky, chodila do práce, ale byt se snažila pořád udržet čistý. Dost jsem jí to kazila já. Jako holka trochu nemožná. Protože holčičky jsou slušné a pořádkumilovné jaksi od narození. To se u mě nějak vymklo. Co mohlo, to mi upadlo, rozsypalo se, rozlilo… K nápravě takových škod jsem se stavěla často liknavě, rozhodně v jejích očích. Nedělala jsem to schválně, opravdu jsem se snažila, aby se mi to nestalo. A když k tomu došlo, lekla jsem se tak, že jsem chvíli musela přemýšlet, co s tím dělat. Pohlavkem se mě snažila popohnat, což nevycházelo a úklidem jsem často způsobila další škody. Až mě máma od dané činnosti vyhodila se slovy, že to si to radši udělá sama. Ale já jsem se opravdu snažila, jak jsem se jí v slzách často snažila sdělit. Brblala si pro sebe, že to tedy vidí, do čeho pánbůh duši dal a podobné výroky, na které jsem už byla zvyklá.
„Tvoje máma? Nesnášela uklízení. Vždycky se z toho zkoušela vymluvit nebo to hodit na někoho ze sourozenců. Byla ochotná je i něčím uplatit. Když jsi otevřela její skříň, vypadly na tebe svetry smotané do kuličky. Že zrovna ona tě tak tvrdě vedla k pořádku,“ nechápala babička, když jsem jí přivezla ukázat pravnučku a nějak jsme se dostaly při povídání k uklízení. „Prostě mi to nejde a nejde. Miluju pořádek, ale neumím ho udržet.“ „Ale prosímtě, vždyť na tom nic není,“ nepomohla mi tenkrát babička.
A nepomohl mi doteď nikdo. Prostě to pořád neumím. Myslím efektivně. Uklízím, ale ten výsledek není vidět. Obě moje dcery uklízet umí. Neptejte se, nevím, kde to vzaly, kdo je to naučil. Jenomže ta starší už má vlastní domácnost. A ta mladší pubertu a kroužky. Nestíhá. Když se v jednu chvíli vyskytovala doma, posadila jsem se s ní k internetu. „My si letos objednáme slečnu na úklid, už jsem nějaké našla,“ klikla jsem na správnou stránku. Dcera si mě chvíli prohlížela, jako bych se zbláznila. „To jí za to jako budeme platit?! To je snad zbytečný. Šetři. To zvládneme samy, neboj. Najdeme si nějaký lifehacky a bude to hotový raz dva.“
Úklidové lifehacky jsem si našla sama. Ona přece nestíhá, má kroužky a vystoupení tuhle a támhle a na to se musí pořádně připravit a taky nakoupit nové oblečení a doplňky. Budoucí hvězda.
Dobře. Tak jedlou sodu, peroxid… Jak to ta holka v tom videu dělala? Ocet se sodou se nemíchá? Aha! Přitom to tak hezky šumí. Značkové hadříky s mikrovláknem? Úklid se s nimi stane hračkou? Tak jo, koupím je. Proč se mi zdá, že se jen na nich zachytávají nečistoty, vlasy, apod., které nejdou nijak dolů a špínu spíš rozmazávají?
Zaručený přípravek proti plísni na zdech? No konečně jsem objevila něco pořádného. Sem s ním, vždyť na vánoce přijedou mladí i s miminkem. Zeď od přípravku zůstala mokrá a ne a ne ji vysušit. Výborně. Trošičku mi přípravek stříknul na závěs a vybělil ho. Co teď s tím? Největší šok jsem zažila hned po ránu. V koupelně. Ten knoflík, který nahrazuje obyčejný špunt do vany, dostal do rána vyrážku. Jak se to mohlo stát?! Cítím se úplně zoufale, co jsem to zas provedla. V duchu si nadávám a otevírám počítač, abych přes internet koupila knoflík nový. Vždyť já bych se v hobby marketu ztratila! Nemluvě o tom, kolik bych tam při hledání utratila, až bych zas viděla zaručeně nejlepší úklidové pomocníky.
Vánoce, Vánoce přicházejí… Koukám z okna do zamračeného dne. Je jen tma. Sníh nikde. To okno není umyté a nejspíš do Vánoc ani nebude. Tyhle okna já mýt totiž taky neumím. Ta stará jsem dovedla za pomoci novin vyleštit dobře. Ale tyhle…
Každý večer do postele padám ubitá. Bolí mě každý sval v těle. Ale výsledek nikde.
A jak to máte vy?
