Článek
Jednak: Kdo by to dělal? Zase my, prodavačky? Kde bychom na to braly čas? Je nás už takhle na směně málo na to, abychom stíhaly vybalovat, péct, obsluhovat vás na pokladnách a zodpovídat vaše dotazy. Čas nám nezbývá ani na pořádné vyslechnutí vašich stížností. Já osobně takové stěžování poslouchám při práci, jde mi to jedním uchem dovnitř, druhým ven, na konci se usměju, podívám se dotyčnému do očí a slíbím, že vše vyřídím v nejbližší době nejvyššímu vedení. Slibem nezarmoutíš.
A za druhé: kdyby firma investovala čas a peníze do úklidu vozíků, chtěla by po nás, abychom je čisté udrželi. A to by znamenalo vás neustále upozorňovat na to, že do vozíku nepatří ani vaše milované dětičky v botičkách, ani zvířátka. A dokonce ani, milé babičky, špinavá kolečka vašich nákupních tašek.
Když jdu po ulici a vidím, jak za sebou taková babička táhne tašku po chodníku, kde jiní lidé plivou a následně vidím takovou tašku ve vozíku, kam si lidé dávají potraviny, zvedá se mi žaludek. Hůlky? Totéž.
Kdo by vám musel vysvětlovat, že tohle vše do vozíku nepatří a požadovat, ať si to dáte jinam? My, pokladní. A co by následovalo? Konflikty. Hádky. Vysvětlování a vztek z vaší strany.
Takže ne, vozíky nečistíme. Je to pravda. A jsem za to ráda.
