Článek
Tichý hlas, který zajímalo, jestli nemám drobné na polévku, mě překvapil. Možná i trochu vyděsil. Mám ráda svůj osobní prostor a pouštím do něj jen ty nejbližší. Dneska nevíte, co se vám na ulici může stát. Od cizích mužů se proto držím dost daleko. Mám ráda situaci pod kontrolou. Nezpomalila jsem v chůzi. Nezastavila se. Nedala jsem najevo, že jsem něco slyšela. Vždyť s sebou peníze ani nenosím.
O pár metrů dál se probudilo moje empatické já. Vzpomněla jsem si na padesátikorunu v přední kapse batohu. Počasí nic moc. Déšť a studený vítr. Horká polévka by mohla být fajn. Možná bych se měla vrátit.
Vzápětí jsem to zavrhla. Muž, který chtěl moje peníze,vyslovil jen požadavek. Nepozdravil. Nepoprosil.
Pracuji v obchodě. I se svou artrozou, s bolestí hlavy, s myslí, kterou se v jednom kuse snažím přimět se soustředit. Nejspíš si říkáte, že bych si měla najít něco jiného, klidnějšího.Věřte mi, že to dělám. Zatím se mi to nepovedlo. A když se mi svěřila dvacetiletá holka, jak dlouho hledala práci ona, začalo mi z toho být smutno.
Možná bych měla se žebráky začít soucítit. Vždyť můžu být za chvíli jednou z nich. Když mi pubertální dcera ukázala Tiktok, trochu jsem o tom uvažovala. Viděli jste to někdy? Tam lidi sedí doma, popíjejí kávu a říkají si o dárečky jiným lidem. Ty si potom převedou na penízky. Žádné vstávání. Žádné dojíždění. To je svoboda, panečku.
Dcera mi to nechce dovolit, prý by se za mně styděla. To tedy nevím proč. Vždyť i u nás v práci lidi žebrají. O bodíky. Za ty pak dostanete slevu ve věrnostní akci. Často jsou to něčí babičky. Dobře oblečené a nalíčené dámy. Ony se taky nestydí.
Až s žebráním začnu já, budu mít eso v rukávu. Umím se usmát, pozdravit a poděkovat.
Budu nejlepší.
