Cesta v Businessu Regiojetu. Nejdražší sauna na kolejích

Už dříve jsem zažil přejetí člověka na trati až po stržení trakčního vedení, kdy jsem se evakuval z vlaku mezi poli. Tentokrát mě ale čekalo něco, co jsem ještě na kolejích nezažil.

Už dříve jsem na cesty do Prahy využil i Leo Express a České dráhy, ale nejlépe se mi cestuje s RegioJetem. U něj jsem již zažil i dobu, kdy v zimě nefungovalo topení, a tak jsem až do Prahy seděl v kabátu, čepici a rukavicích. Relativně běžná je i změna vozu, což se děje nejčastěji, když cestujeme s rodinou na letiště do Prahy. Dokáže to naštvat, vždy je to za horší vůz (upgrade do Businessu bohužel nikdy nebyl), ale hlavní je, že jedeme.

Tentokrát však došlo na výpadek klimatizace, a to je něco, co ve vlaku, který projíždí Českem, kdy vám telefon ukazuje aktuální teplotu 33°C, prostě nechcete zažít. Natož když máte jízdenku v Businessu, kam spadají ty nejdražší jízdenky, které si lze u RegioJetu pořídit.

Prostě, když jedu do Prahy, vždycky se něco pokazí. A já jsem se (zcela oprávněně) obával, co to bude tentokrát.

Z Ostravy jsem vyrážel odpoledním spojem, už kolem oběda mě RegioJet informoval, že u mého budoucího spoje je nefunkční klimatizace. Všechna čest RegioJetu, který mi nabídl zrušení jízdy nebo přebookování na jiné místo ve vlaku. Až na to, že v Ostravě zrovna skončil hudební festival a vlaky byly nacpané k prasknutí i díky dovolenkářům mířícím na letiště do Prahy.

Vlak měl na příjezdu 25 minut zpoždění, a tak jsem se zahřál už na nástupišti. Vcházím do kupé pro čtyři, kde už sedí notně propocený pán, vzájemně na sebe kýváme v očekávání, jaká naše cesta asi bude. Z Ostravy jsme měli vyrážet ve čtyřech, ale dva cestující to evidentně vzdali.

Při výjezdu z Ostravy je všechno ještě jakžtakž v pohodě, v kupé hučí ventilátor, který jen nahřátý vzduch ocirkuluje vlakem. Jede evidentně přes maximální výkon (není slyšet vlastního slova), ale vůbec nic s námi nedělá. Stačí zavřít oči a a můžete si představit ležení na pláži se šploucháním vln (ano, chce to hodně velkou představivost). Pán u okna se zkouší naklánět nad výduchy ventilace u okna a ovívá si obličej, ale po chvíli to vzdává. Nemá to cenu.

Oba těžce vydechujeme, já si poposedávám, protože jsem se přilepil ke kožené sedačce a když vstávám, nechce mě pustit. Lituji toho, který tady budou sedět po mně po obrátce v Praze. Pán u okna má kraťasy a tričko, v průběhu jízdy nenápadně odhaluje pupek a vytahuje si kraťasy výš.

Jestli myslí na to samé co já, je mi jasné, že dál už neudělá ani krok. Oba se pečeme ve vlastní šťávě, a kdyby to šlo, jdu do plavek a sundávám boty. Ale jsme v Businessu RegioJetu, takže musíme držet určité dekórum. Po půlhodině mi kapka potu steče do oka, na hrudníku mám kolo, jako bych běžel pět kilometrů za 15 minut, a je to vlastně hodně neotřelý zážitek. Do sauny chodím v termálních lázních, ale že bych šel do sauny na kolejích, to se mi ještě nestalo.

Pot mi stéká z čela a kape na klávesnici notebooku, na němž vzniká tento text jako postesknutí nad tím, že jsem si nekoupil jízdenku do low-costu. Tamní cestující jsou sice bez služeb, ale zato se vezou v příjemném chládku. Já si o něm mohu nechat jen zdát. Na tapetu notebooku a telefonu dávám zasněženou krajinu a snažím se navodit pocit chladu - nedaří se to.

Stewardka přináší džus a půl litru balené vody. Vysvobození! Ale kdepak. Bohužel tekutiny necestovaly ve vychlazeném voze, ale v tom našem businessovém. Při prvním loku má tekutina stejnou teplotu (možná ještě vyšší), než kolik je teplota vzduchu. Objednávám si svíčkovou se šesti jen kvůli ubrousku, kterým si chci otřít čelo. Jsem přece v Businessu, a tak si nebudu jako buran utírat čelo do trička. Bohužel mizí i jistota z limonády koupené na nádraží, která byla pěkně vychlazená, jenže už po 20 minutách je na tom teplotně stejně jako fasované pití. Tady pšenka nepokvete.

Nakonec mě napadl spásný nápad. Šátrám v kapse batohu, který se mnou prolétl celý svět, a nacházím! Ubrousky Limón, které jsme dostali v letu z Barcelony do Málagy, kde jsme museli s Wizzairem nouzově přistát a pak se kvůli neschopnosti aerolinky cokoliv zařídit, vydali do cíle naší cesty po vlastní ose. Ubrousky fasované v letadle aerolinky Iberia jsem si dal do batohu s tím, že se budou někdy hodit. První rozbalení má doslova blahodárný účinek. Osvěžím si čelo, obličej i týl hlavy. Ubrousek však vracím zpět, protože potřebuji, aby co nejdéle zůstal mokrý. Za půl hodiny je však vysušený na troud, naštěstí mám v batohu ještě druhý, ale ten si šetřím na horší časy. Tedy asi tak zhruba za půl hodiny…

Stewardka přinesla vodu navíc, takže na ni nemůžu říct jediné křivé slovo. Po vypití dvou litrů však vůbec nepotřebuji na toaletu. Tělo se tekutin zbavuje evidentně potem, a s tím nic nenadělám. Poslední spásný nápad je objednat si něco chlazeného. Přichází v době, kdy přestává hučet ventilace, která vzbudila alespoň zdání, že se hýbe vzduch. Placebo efekt foukání však zmizel a ve vlaku je najednou daleko více teplo. Opětovné zapnutí foukání už nepřinese ani placebo efekt. Je tu horko jak v tanku.

Pot mi stéká na dlaně a potí se mi i nohy! Hlavně pod koleny. A to se mi nestalo ani v hlavním městě Malediv, kde se kvůli obrovské vlhkosti vzduchu a vysoké teplotě ani nešlo z hluboka nadechnout. Asi bych nikdy netušil, že ve vlaku narazím na své limity. A to jsem ještě relativně mladý, aktivní člověk, který si občas zaběhá. Vyloženě lituji starší spolucestující nebo ty, kteří sedí v otevřeném prostoru s malými dětmi. Pro ně to musí být vyloženě utrpení, které jim může znechutit cestování vlakem. V půlce cesty přijde do kupé s dotazem starší paní celá rudá v obličeji, zda nám také nefunguje klimatizacec. V otevřené části vozu se každý ovívá palubním menu, ale to je maximum, co mohou lidé pro schlazení udělat.

Západ slunce je tady a stále nemám vyhráno. Ještě pak dvojnásobně cítím, jak je vlak nahřátý a jak se v něm vzduch vůbec nehýbe. Čekám na objednání něčeho chlazeného a doufám, že na mě ještě něco zbyde a že na mě stewardka nezapomněla. Jinak nastává útlum, potím se a je mi to jedno, protože s tím nic nenadělám. Naštěstí mám v Praze schůzku až zítra a převlečení s sebou.

Až budete někdy kupovat jízdenky a bude na vás svítit tlačítko, kterým můžete z Relaxu upgradovat na lepší podmínky v Businessu, myslete na to, že ani nejdražší lístek vám nezajistí, že bude fungovat vše na sto procent. Přesto si myslím, že by cestující v Businessu měli být pro RegioJet prioritou. Problémy se samozřejmě stávat mohou, ale sám za sebe (nemám to samozřejmě nijak potvrzeno) si myslím, že klimatizace u tohoto vagonu nefunguje už několikátou otočku Praha - Ostrava a že to asi nebude nahodilá situace. Při cestě zpět druhý den si cestující poblíž povídali, že business už raději ne, co kdyby na ně zase vyšel ten vůz, který nechladí. A já si o tom myslím svoje.

Upíjím vychlazenou kombuchu (pán v kupé si objednal hned dvě), kape mi z obličeje na tričko i na kalhoty a doufám, že už brzy budu v Praze. Ano skutečně, zhruba za hodinu a půl. Před Pardubicemi začal vagon přeci jen trochu chladit, a to v čase, kdy měl být za dvě minuty v Praze. Ale jen proto, že v Pardubicích pršelo a venku se ochladilo. Ve finále jsem se tak na trati pekl o hodinu déle.

Perličkou pak bylo zastavení vlaku v České Třebové, kde do vozu nastoupila Policie. Jeden z cestujících třískl dveřmi od kupé tak silně, že rozbil bezpečnostní sklo na dveřích, které pokryla souvislá pavučina. Tady se asi sešla agresivita pána posílená extrémním horkem a vychlazeným pivem. A při vyšetřování jsme nabrali další zpoždění.

Příjezd do Prahy byl zhruba se zpožděním přes jednu hodinu a já jsem byl upřímně rád, že jsem z vlaku konečně venku.