Máme doma školačku. První týden byl zápřah jak pro ni, tak pro nás rodiče

Prvního září pro nás rozhodně nebyl zcela běžný den. Naše dcera totiž šla poprvé do školy. Tomu předcházelo několik dnů příprav a nakupování, přičemž jsme vycházeli ze školního batohu, který před rokem našla pod stromečkem. Při nákupu nových papuček do školy jsme si říkali, že je to vlastně všechno stejné jako když šla o rok dříve do školky. Ve skutečnosti se měnilo jen to, že manželka pekla s dcerou perníčky, kterými jsme doplnili obsah sladkostí v obřím „prvňáčkovském“ kornoutu. Kdybychom jen věděli, jak hluboce jsme se mýlili.

Začátek září byl hodně netradiční - začal dobrovolnou mší v kostele. A to se nejedná o malotřídku na vesnici, ale o městskou školu. Měla velmi vysokou účast dětí a rodičů z celé školy. Z kostela se pak průvod přesunul na hřiště u školy, kde začalo oficiální zahájení školního roku se všemi nastoupenými třídami. Právě zde dcera poprvé viděla svou paní učitelku a některé další spolužáky, se kterými se ještě nesetkala ve své třídě ve školce. Následovalo jmenné představování, kdy s dalšími předstoupila před ostatní žáky a dostala papírovou medaili „Prvňáček 2025/2026“. Při odchodu opouštěli prvňáci hřiště jako první za potlesku všech ostatních dětí a za tónů skladby Best Day of My Life od skupiny American Authors.

Za ruku ji vzal deváťák, který ji dovedl až do třídy, kde si vybrala lavici a posadila se se svou nejlepší kamarádkou. Mysleli jsme si, že tím to končí, ale to byl jen pouhý začátek. Paní učitelka vysvětlila, jak bude školní rok probíhat, a hned první den nám rozdala čipy na obědy a také dětem (i rodičům) ukázala třídní šatnu. Výuka však probíhala jen pár hodin a pak děti zamířily do družiny.

Druhý den ráno mě překvapil hovor z jídelny s tím, že dcera nemá aktivovaný čip na obědy a že jsem nevyplnil přihlášku. Online měla vše přihlášené, ale v záplavě dokumentů, které jsme s manželkou podepisovali, jsem na to první den úplně zapomněl. A abych předešel tomu, že jí u oběda bude čip chybně pípat, což by ji mohlo zbytečně vystresovat, zaběhl jsem do školy. Chytil jsem ji po skončení vyučování (9:30), zaběhl do jídelny, kde jsem nechal čip aktivovat, vyplnil přihlášku a rychle pospíchal zpět, abych ji ještě zastihl před odchodem do družiny. Odpoledne zase manželka vyrazila na třídní schůzky do družiny, která bude mít samostatné vyzvedávací čipy - prostě další množství důležitých informací.

Ve středu jsme dceru ráno nedali do družiny, ale absolvovali s ní ranní příchod do školy. A jak jsem zjistil, v první třídě to tak první týden dělala většina rodičů. A asi dobře, že jsem se ve třídě ráno objevil, protože mě překvapilo, že téměř všechny děti ve škole mají u lavice kapsář se všemi potřebnými pomůckami. Ano, pod lavicemi prvňáčků je místo tak na tři sešity a zbytek musí být někde v okolí. Jenže klasický pytlík je dnes úplně passé, musel jsem tedy co nejdříve pořídit kapsář a přinést jej se všemi pomůckami co nejdříve do školy. Ostatní rodiče měli výhodu v tom, že mají ve škole starší děti, a tak mají oproti mně určitý informační náskok.

Ve čtvrtek nás odpoledne s manželkou čekaly třídní schůzky, kde na nás spadlo další množství informací. Hned od začátku o systému výuky, kdy jsme poznali všechny učitelky naší dcery. Konkrétně paní angličtinářku (skvělé, že je angličtina už od první třídy) i paní učitelku, která bude občas učit v duálním režimu (jedna z nich vysvětluje, druhá prochází třídou a pomáhá), ale opět jsme vyplňovali spoustu dokumentů. A bylo fajn, že jsme šli oba, protože dokumenty vyžadovaly podpisy nás obou. Zaujala mě i metoda výuky čtení v podobě zpívané češtiny nebo skutečnost, že děti budou anglicky psát až od třetí třídy, aby si to nepomíchaly s češtinou.

Převzali jsme přihlašovací údaje ke studijnímu gmailu, ke škole online (recenze mobilní aplikace jsou velmi výmluvné, už se „těším“, až ji začnu používat) a dostali jsme seznam toho, co je třeba dokoupit.

To naštěstí skvěle zajistila manželka, která kontroluje úkoly, chystá učebnice a sehnala vše potřebné. Já jsem se postaral o přihlášení dcery do školy, zaplacení družiny a příspěvku do školy. Ještě musíme zaplatit čipy na vyzvedávání z družiny, dokoupit pár drobností, a pak to bude snad všechno. Omluvenky musím vyplňovat online a nesmíme zapomenout ani na objednání jednoho ze dvou obědů - opět online. Pokud k tomu ještě připočtu, že s manželkou oba chodíme do práce a syna ještě vodíme do školky, byl to extrémně náročný týden - jak pro dceru, tak pro nás rodiče. Na stranu druhou musím uznat, že se učitelé a vychovatelky snaží vstup našich dětí do školy maximálně zjednodušit.

Ve škole jsem byl ráno prakticky každý den. Trochu mě překvapilo Orwellovské „Dobrý den děti, vítejte ve škole!“ nebo „Za 5 minut začíná výuka“, které se pravidelně ozývá ze školního rozhlasu. A zvonění? We are the Champions od Queen! Z prostoru nad tabulí se vyroluje plátno a paní učitelka spoustu věcí vysvětluje na projektoru. Pan školník přijde dětem upravit židle na míru, a když k tomu připočtu čipy pro obědy a samostatné čipy pro vyzvedávání z družiny, musím uznat, že oproti mým školním létům se doba hodně změnila. My měli ve třídě jednu sadu židlí, které se nedaly nijak posouvat nahoru a dolů, a za „high-tech“ jsme považovali půlku zavírací tabule, na kterou se dalo psát mazacími fixy, a křídou, kterou byla školní houba nasáklá už po pár týdnech výuky.

Asi se nedokážeme vcítit do dětí, ale kdybychom to zkusili, je to pro ně obrovský skok. Za mě daleko větší než přechod z prázdnin do školky. Alespoň u nás měla školka dvě patra a sedm tříd. Škola má asi čtyři až pět pater, čtyři vchody a strukturu chodeb a schodišť, kde se i já se svým velmi dobrým orientačním smyslem ztrácím. A tento přechod musí být pro děti něco neskutečného.

Je to pro ně nové neznámé místo (školu sice navštívily při zápisu nebo pravidelně už v době školky, i tak ale nebyly všude), všude je spousta nových lidí, nových autorit. Dodržování rozvrhu, tahání aktovky s novými knihami, sešity, učebnicemi, deníčkem a žákovské knížky. K tomu spousta dalších dětí, spousta nových pravidel, vše je daleko náročnější na pozornost. A k tomu se mění i ranní režim, kdy si dcera, která byla ještě před prázdninami ranní ptáče, najednou ráda pospí, a my ji ještě chystáme svačiny. V družině pozná další nové kamarády a celkově musí být o dost samostatnější.

Po prvních dnech ve škole byla mnohem unavenější než dříve, ale už po týdnu vidím, že se změnila i myšlenkově. Už je to velká slečna, ze které najednou vypadávají nová slovíčka a pečlivě promyšlené a strukturované dotazy, které jsem od ní ještě neslyšel. Už po týdnu ve škole přemýšlí jinak než dítě ve školce, a tento rychlý posun mě dost překvapil. A víte co? Vlastně se strašně moc těším na to, co od ní uslyším příště.

A jak plynulý start s prvnáčky jste měli vy?