Pohled muže a ženy: Neodolal jsem, zase jsem jí podlehl, rýma mě dostala

Už když jsem šel večer spát, věděl jsem, že něco není úplně v pořádku. Čekala mě prapodivná noc, kdy jsem se stále budil a probouzel. Navíc se střídal čas, kdy mi byla zima, s okamžiky, kdy mi bylo až moc teplo. Jenže na to nejsem vůbec zvyklý, protože používám celoroční peřinu, pod kterou mi v létě není horko a v zimě není zima.

Když jsem ráno vstával z postele, bylo to, jako bych se probudil po pařbě po pár hodinách spánku a současně zestárl o minimálně deset let. Ale ne, ucpaný nos, rýmička je zase tady.

Muži a ženy se v jednom zásadním aspektu liší. Zatímco žena může po pár hodinách odpočinku opětovně fungovat, já potřebuji zásobovat mozek kyslíkem. A když to nejde, sám na sobě pozoruji zpomalené reakce a vůbec to, že hlava se nechce myslet.

Poslouchám, jak na mě členové rodiny mluví, snažím si to zapamatovat, ale nejde to. Jako bych měl zpomalené celé tělo. Ruce jsou těžší, než bývaly, nohy sotva dokážou jít jedna vedle druhé. Ženy sice rodí děti, ale nikdy nepochopí tu agónii, když muž bojuje o holé přežití při rýmě.

Ucpaný nos, k tomu celková únava, bolesti kloubů, zimnice a kašel – to je pro mnoho mužů konečná. Zvládneme sice mnohé, naložíme si toho na svá bedra mnohdy až příliš, ale pak nás rýmička jednoduše dostane.

Bez kyslíku chybí energie, vytrácí se chuť k jídlu a nastupuje apatie. Už ani nedělám, že poslouchám, co mi ostatní říkají. Mozek si dává pauzu a já jen hledím do neznáma.

Manželka samozřejmě chápe, že mě trápí to nejhorší, co mě kdy mohlo potkat, a tak mi uvaří čaj, česnekovou polévku, která je nejlepší vyprošťovák, a splnila by mi první poslední, aby mi konečně bylo dobře.

Je to dobré, je toho moc, ale cítím se pořád stejně. Manželka se ptá, jestli mi je alespoň trochu lépe. Je, ale není to zase až takový rozdíl oproti ránu.

Musím se z toho večer vyspat a bude to lepší, uklidňuji se. Snažím se spát celý den, ale nedaří se to. Manželka přesto tvrdí, že jsem spal, ale to bych o tom něco musel vědět, ne? A prý jsem i chrápal. No to určitě, ani oko jsem nezamhouřil.

Dopoledne odřídím ještě cestu na nákupy, kde v obchodním centru asistuju jako věšák a nosič, a dokonce odmítnu i návštěvu knihkupectví, což je jediný obchod, který navštěvuji rád a zcela dobrovolně.

Po příjezdu domů ulehám do postele s tím, že dneska už asi nevstanu. Za celý den ale neudělám nic kloudného.

Manželka se stejnou virózou vaří, pere a uklízí, pro mě je vrchol fyzických aktivit dojít si pro čaj do kuchyně, vyvenčit psa – rozuměj otevřít mu dveře od domu a pustit ho na zahradu – a vynést koš. Vracím se propocený a natolik unavený, že si musím zase lehnout.

Nezabere ani kniha, kterou mám doslova na dosah ruky. S ní by čas utíkal daleko rychleji, ale jsem tak unavený, že nemám energii ani na svou oblíbenou volnočasovou činnost. Prostě krize. Ke knížce se dostanu až kolem šesté večer.

Z toho polehávání však nemůžu v noci usnout, a tak zírám do stropu. Teď by už nějaká energie byla, ale všude okolo je tma a mě se hlavou víří všemožné myšlenky. Nakonec usnu, probudím se ráno propocený, ale jinak se už zase cítím ve svém těle. Není to ještě ideální, ale můžu si oddechnout - to nejhorší mám už snad za sebou.

Á jeje, a je to tu zase. Prázdný pohled, kapesníky všude po domě a opět mě neposlouchá – je tu rýmička. Když si měří teplotu (která samozřejmě žádná není), mám to potvrzeno. Nevyspání poznám už na první pohled, s ním dneska nebude žádná řeč.

Přichystám mu snídani, uvařím mu zázvorový čaj s medem a citronem, snad mu brzy bude lépe. Na první pohled nevypadá vůbec dobře – kouká do blba, leží v mikině pod dvěma dekami s papírovými kapesníky strčenými v nose. Už nemá ani sílu držet kapesník.

Bavit se s ním moc nedá, a tak si jdu po svém. Uklízím, peru a vařím, udělám pořádnou česnečku, ať tu virózu ze sebe oba brzy setřeseme. A chrápe, a jak! Ale hlavně, že nespí – prospal minimálně dvě hodiny během dopoledne. I když tvrdí, že je mu lépe než ráno, na první pohled to tak nevypadá. Nachystám mu ještě ovoce.

Ráno chtěl odhrabat sníh, nechala jsem ho udělat jednu cestičku, ať se cítí užitečný, a po návratu z nákupu jsem odhrabala chodník před domem. Po obědě jsem skočila pro balíček do boxu a odhrabala od sněhu auto. S dětmi si společně hrajeme a děláme úkoly, ani to na manžela moc nefunguje.

Ale je vidět první náznak zlepšení – s dětmi si zahrál Člověče, nezlob se a pustil psa na zahradu. Zdá se, že se jeho zdraví konečně trochu zlepšuje.

Ha, večer u televize už sáhl po knize, tak to máme vyhráno! To nejhorší je díkybohu za náma. Z únavy se vyspí, a teď už zase může fungovat zcela samostatně. Ti muži a jejich rýmička…

Ženy se s rýmičkou musí postarat o děti, domácnost a ještě o manžela.

Zdroje:

Vlastní zkušenosti a zážitky