Zelený poklad Středomoří. Azurové moře a bělostné pláže téměř bez lidí

Když jsme vybírali letošní dovolenou, měli jsme v hledáčku pevninské Španělsko (velká letoviska s hotelem vedle hotelu), Kanárské ostrovy (spíše aquaparky než hotely, na což jsou naše děti ještě malé) nebo Menorcu. Nakonec jsme zvolili posledně zmiňovaný ostrov, který jsme vyhodnotili jako nejlepší variantu. A kdybych se rozhodoval znovu, vybral bych stejně. Mým dvěma dětem na dovolené nic nechybělo, moře se nebály, zlepšily plavání (a stavění hradů z písku) a my si to maximálně užili. Zájezd jsme kupovali týden před odjezdem, kdy už to na žádné last minute nevypadalo. Druhý den už byly všechny zájezdy vykoupené, takže si s odstupem času můžeme říci, že jsme dobře udělali.

Na dovolenou jsme začátkem července vyrazili s Eximtours a vybrali jsme si hotelový komplex Sol Parc v městečku Son Parc na severu ostrova. Zaujaly nás hlavně bazény, přírozený stín stromů a inzerovaná pláž s pozvolným vstupem do vody. Skvěle vypadal i dětský klub Funtazie, který jsme však ani jednou nevyužili (proč, prozradím dále v článku).

Ještě předtím jsme ale museli vyrazit vlakem do Prahy, kde jsme přespali. V sobotu dopoledne jsme si prošli Náplavku a Karlův most, navštívili dětská hřiště a poté jsme se vydali na letiště. Odlet naplánovaný na 17:05 byl zpožděný asi o deset minut. Jaká škoda, že z Ostravy cestovní kanceláře létají převážně na východ a do Řecka, ačkoli zájemci o více španělských destinací by tu určitě byli.

Odbavení bylo bez problémů a let také relativně v pohodě. Dvě a půl hodiny ve vzduchu je něco, co naše děti bez problémů zvládnou. Nejhorší je to ale u syna, který trpí záněty středního ucha a přetlakování kabiny mu dělá problémy – nejhorší je to krátce po startu a při klesání. Nakonec jsme to s problémy zvládli, kufry nám po přistání na malém letišti dorazily a pak už stačilo jen vyjít ven, kde čekal stánek turistické kanceláře. Dostali jsme pokyny na cestu a číslo přiděleného autobusu. Ten navíc nejezdil po celém ostrově, ale přímo do městečka Son Parc.

Cesta trvala zhruba 40 minut a nás hlavně potěšilo, že zde nebylo žádné extrémní převýšení jako na Kanárských ostrovech. Cestu jsme tedy zvládli, aniž by někomu z rodiny bylo špatně, což se rozhodně nedá říct třeba o naší dřívější cestě do hotelu na La Palmě.

U hotelu na nás na recepci čekali, dostali jsme náramky a rychle vyrazili na večeři – tedy na to, co z ní ještě zbylo. Pak jsme se vrátili k recepci, vyzvedli kartu od hotelového pokoje, našli jej, osprchovali se a uložili ke spánku.

Samotný ostrov Menorca není příliš známou a vyhledávanou turistickou destinací. Jedná se o druhý největší ostrov souostroví Baleáry po daleko známější Mallorce. Je 50 km dlouhý, zhruba 16 km široký a jeho rozloha činí přibližně 688 km². Na Menorce byla v roce 1993 vyhlášena biosferická rezervace z důvody ochrany tračních krajin, ekosystémů a minimalizace lidské činnosti na přírodu. V roce 2019 byla rozšířena i na moře v okolí ostrova. Devět území na Menorce (tzv. Talayotická Menorca) bylo v roce 2023 zapsané do Světového dědictví UNESCO.

Menorca patří pod Španělsko, nachází se v srdci západního Středomoří a průměrný roční úhrn srážek je zhruba 600 mm – prší hlavně na podzim (a také první noc, kdy jsme na ostrov přijeli). Předpověď počasí přitom vypadala skvěle – 30 až 32°C. Ale první noc to byla slušná bouřka, která se naštěstí po celou dobu dovolené neopakovala.

Hotelový komplex byl situován do dvoupatrových bloků, chcete-li řadovek, které byly rozeseté po celém areálu. Byli jsme hodně vděční recepční, která nás ubytovala společně s dalšími rodinami s dětmi v části, jež byla daleko od večerní „diskotéky“, takže jsme mohli v klidu a nerušeně spát. Byli jsme ubytováni ve druhém patře a rovnou říkám, že bezbariérovost se tady nenosí. I my s dětmi jsme občas zakopli na chodnících, které jsou cokoliv, jen ne rovné. Jsou z kamenů a kmeny stromů je postupem času vždy nadzvedávají.

V komplexu bylo vše pod přítmím stromů a navíc zde byly i dva bazény, které nás už z domova přesvědčily, že na tuto dovolenou pojedeme. Jenže představy a realita se trochu lišily. Jeden bazén byl hodně studený a druhý jsme využívali proto, že zde byla tzv. splash zóna pro děti. Mohli proti sobě stříkat vodu, procházet stříkajícími proudy a pak se k nám přidali do bazénu, kde na jeho části ještě dosáhli.

Vedle bazénu byl minigolf, venkovní ping-pong a dětské hřiště s prolézačkami a skluzavkami. Postupem času jsme objevili i další hřiště v okolí, takže z tohoto pohledu to nebyl žádný problém.

Tím hlavním, proč jsme sem jeli, bylo moře. K němu se šlo netradičně po dřevěném molu, které se vinulo skrz přírodní rezervaci. Za pět minut chůze jste byli u moře, respektive u naší zátoky. A první pohled druhý den ráno, kdy jsme šli objevit okolí, nám doslova vyrazil dech. Lodě pohupující se na hladině, minimální vlny, zlatavý písek a k tomu útesy s kameny, dřevinami a kozami. To byl mix, který prostě neměl chybu.

Ráno jsme potkali akorát několik běžců na pláži, ke kterým jsem se od dalšího dne přidal i já. Zchladili jsme si nohy v moři, děti hledaly mušle (na této pláži jich moc nebylo) a my si s manželkou řekli, že to byl správný výběr. V jiných destinacích by kolem nás byly hotely a městské pláže, tohle byla (téměř) nedotčená příroda.

Na pravé části našeho zálivu byl další hotel, ale opět dvoupatrový, takže žádný komplex, který by narušil ráz krajiny. Vůbec na pobřeží Menorcy fungují regulace, takže ubytovací kapacity mají maximálně dvě podlaží. Nemohou zde tak vznikat obří superkomplexy, ačkoli na jihu se to ještě před zavedením regulace (bohužel) povedlo.

V levé části zálivu bylo jen kamení, keře a místo, kde často odpočívají kozy. Jednou jsem se zde ráno proběhl a doběhl jsem až do dalšího zálivu, kde kotvila loď. No, co vám budu vyprávět – prostě pohádka.

Náš hotelový pokoj se skládal ze vstupní chodby s kuchyní, ze které se šlo do koupelny s WC a sprchou. Chodba byla propojena s obývákem s posteli s přistýlkou. Z něj se pak přešlo do samostatného pokoje s manželskou postelí. Oba dva pokoje měly společný balkon, vstup na něj však byl jen z obýváku. Úklid probíhal každý druhý den a hlavně písek, který jsme každý den od vody dotáhli – úklidové četě jsme nezáviděli.

Měli jsme zaplacený all-inclusive, což je s dětmi, které jsou často vybíravé, asi ta nejlepší alternativa. Trochu nám však byl proti srsti posunutý čas snídaně, obědu a večeře. Snídaně startovaly v 8:00, obědy ve 13:00 a večeře byly od 19:00. Za mě by byl u všech ideální začátek o hodinu dříve. Navíc byl přes den k dispozici bar u jednoho z bazénů a doplňkové občerstvení se zmrzlinou, hranolkami, saláty a hamburgery od deseti zhruba do pozdního odpoledne.

Ráno jsem mezitím využil čas pro běhání, trochu jsem si rozproudil krev a probral se po noci, kdy jsem spal jen pod prostěradlem. Klimatizaci jsme na noc vypínali, ale v průběhu večeře nám ubytování trochu vychladila. Po snídani jsme buď prozkoumávali okolí, nebo rovnou vyrazili k vodě. Kolem dvanácté jsme se vraceli na oběd, po něm jsme si odpočinuli a pak byli u vody opět až do pozdního odpoledne.

Hotel měl na pláži svá vlastní lehátka, my jsme však zvolili plážový stan, který nám bohatě stačil. Na pláži jsme si stavěli hrady a tunely (výbavu jsme si zakoupili přímo v hotelovém obchodě), nebo jsme vyráželi pozorovat kozy, plavali ve vodě (dojít se dalo až hodně daleko poblíž kotvících lodí) nebo si půjčili šlapadlo.

Samotná pláž byla na špičkové úrovni – čistá bez odpadků a navíc i s plavčíky a hlídacími věžemi. Každý den byla vyvěšená zelená vlajka, narazili jsme jen na jeden den, kdy byly opravdu velké vlny (jinak nebyly skoro žádné). Žlutá vlajka nás pak pustila do vody, ale i pro dospělé to bylo dost náročné, natož pak pro děti. Ráno, když nebyl písek ještě úplně zvířený, bylo moře průzračné, a hlavně bez chaluh a jakéhokoliv nepořádku. Mušle jsme si občas mohli vylovit přímo z mořského dna, pěšky se dalo dojít opravdu hodně daleko.

Ubytování je pro nás stejně důležité jako jídlo a ani tady jsme nebyli zklamaní. Ano, byl to tříhvězdičkový hotel, takže jsem se chobotnice nedočkal. Jinak ale bylo v menu vše podstatné, včetně kalamárů, mušlí, krabích nožek (ano, s krabem má málo společného, ale děti byly nadšené) a krevet. Výběr byl dostatečně velký, hlavně mě zaujala spousta různě připravené zeleniny i zajímavě okořeněného masa.

Jídlo se doplňovalo průběžně, ale vyplatilo se přijít dříve, protože občas jídlo zmizelo (např. velká pánev paelly). Teplé obědy a večeře byly skutečně hodně rozmanité, snídaně byly často dost podobné. Vždy jsme si ale vybrali, a to včetně dětí. Ovoce, zákusky, zmrzliny, sladké a slané pečivo, palačinky… na snídani volská oka, na večeři třeba špagety. Paráda.

V hotelu byli převážně Francouzi a pak Češi. Každá národnost měla vlastní dětský klub, který byl benefitem pro rodiče, ale někdy nám přišel jako trest pro děti. Ty si malovaly v chaloupce, zatímco rodiče se bavili hned kousek vedle na lehátku u bazénu. Dovolenou jsme chtěli trávit s dětmi, a tak jsme zažívali všechno společně. Po večeři jsme se vždy vraceli na tzv. náměstí, kde byla pro děti každý den připravená diskotéka. Pokud ještě měly po celodenním pobytu u vody nějakou energii, tady o ni zcela přišly.

Na Menorce se samozřejmě dá půjčit auto – delegát vám jej bude podsouvat ve speciální nabídce přímo v informačním letáku. V něm se také dozvíte o plánovaných výletech, ovšem ne všechny mají českého průvodce. Na Menorce je naštěstí relativně hustá síť autobusových linek, a tak jsme se jeden den vydali podívat na to, jak to vypadá o několik zálivů dál.

Zastávka byla kousek před hotelem a my jsme byli za chvíli na místě. Autobus nás zavezl do malebného městečka Fornells, kde jsme vystoupali na věž Torre de Fornells z roku 1801, která patřila k dávnému opevnění ostrova vůči nájezdníkům a pirátům. Vstup do věže stál 2,40 eura, obsahovala muzeum a vyhlídku do okolí. Všechny popisky však byly ve španělštině a francouzštině, takže jsem si musel u vstupu vzít letáček v angličtině.

Ve Fornells jsme se chtěli i okoupat, ale našli jsme jen malou městskou pláž, která měla kamenné molo, schůdky k vodě a kamenitý kousek břehu. I tady jsme se ale osvěžili a koupali se s místními – na takovou pláž totiž turisty jen tak nenalákáte.

Z Fornells jsme za pár hodin vyrazili ještě dál, a to na pláž Cala Tirant. I zde je přírodní rezervace s pouštními dunami hned u vody, a tak jsme tentokrát nešli jen po dřevěném molu, ale také po schůdcích.

Zátoka byla podobná, písek čistý, jen v moři se objevilo místo s chaluhami a větší počet kamenů. Výhledy však byly stále úžasné, kousek dál byly i pro nadšence trochu větší vlny. My jsme relaxovali a čekali, než nám za dvě hodiny pojede autobus zpět k hotelu.

Přestože jsem se z úvodní schůzky doslechl, že autobusy na Menorce jezdí všelijak (na úvodní schůzku jsme spolehlivě zapomněli), čtvrtý den jsem děti nechal u vody s manželkou a sám se vypravil do hlavního města Maó.

To je totiž na ostrově hlavním přepravním uzlem a já se chtěl podívat nejen na jeho památky, ale také na nejdelší pláž na ostrově, která se nachází v letovisku Son Bou.

Autobus mě do hlavního města Maó (též známého jako Mahon) dovezl za půl hodiny a já měl ještě hodinu prostoj, a tak jsem se vydal ojevovat historické centrum tohoto města.

A k vidění toho bylo opravdu hodně. Menorca byla v letech 1713 až 1802 britská, načež opět připadla do rukou Španělska. A britský vliv je vidět v celém městě, ať už u veřejné knihovny, bývalého paláce místního vládce, kostela, muzea a radnice.

Rybí trh navrhl stejný architekt jako populární „schodiště“ Casa Mir poblíž zatáčky Costa de ses Voltes, které vede z centra od rybího trhu až dolů k přístavišti.

To má sice samostatný příjezd autem, ale ze starého města z vyhlídek můžete vidět na zakotvené lodě pěkně daleko. Relativně kousek od břehu pak často kotví i velké zaoceánské lodě.

Já se však už za chvíli vracel zpět na autobusové nádraží, abych vyrazil směr Son Bou. Autobus se vydal směrem do vnitrozemí, kolem letiště a na jih, kde postupně nabíral místní obyvatele, kteří se chystali k vodě.

Po cestě zpět jsem však měl ještě čas a tak jsem objevil další zákoutí města. Malébné úzké uličky, které byly často extrémně strmé. K tomu kavárny, obchůdky, malebné výhledy.

Navštívil jsem několik kostelů, viděl vyzdobenou radnici i několik soch věnovaných dřívějším pánům Maó. Jen toto hlavní město by stálo za komentovanou galerii. Na druhou stranu, v hlavním městě to na koupání u vody není, musíte vyrazit „na venkov“.

Trochu stranou jsou i zajímavá opevnění (Fortalesa de la Mola), na která se bohužel nedá dostat jinak než půjčeným autem nebo taxíkem, ale to nebude žádná levná záležitost.

Jak má Menorca hustou síť autobusů, tak právě zde bych si dokázal předstsavit její vylepšení. K opevnění se totiž dostanete jen objetím přes celý záliv, v němž leží město Maó.

Už při příjezdu jsem si všiml něčeho, co mě nepříjemně překvapilo. U moře jsem viděl dvě věže, které poblíž krásného útesu za ním vypadaly úplně nepatřičně.

K pláži se šlo opět po dřevěných chodníčcích, ale z tohoto megahotelu zde byla doslova hlava na hlavě. Abych se vymanil davu turistů, musel jsem jít dobrou čtvrthodinu po zdánlivě nekonečné pláži.

Sestup byl stále pozvolný, pláž byla ale výrazněji kamenitá a chaluh zde byla spousta – doslova se pletly pod nohama. V hnědém bazénku se koupaly kachny a celkově to stálo za to až dál od davů.

Kdyby jsem přijel na jih Menorcy, asi bych byl také spokojený. Když jsem ale měl srovnání se severem, rozhodně bych svůj hotel neměnil. Na jihu ostrova je dovolenkování opravdu masová záležitost. Samozřejmě jsem si také zaplaval, ale ten potřebný klid mi tady prostě chyběl.

Ten v Son Bou vůbec nezapadá do krajiny a až se divím, že jeho výstavbu před lety vůbec někdo povolil.

Okoupal jsem se v moři, chvíli se četl knihu na vzdálené pláži a pak jsem se rozhodl, že pojedu do hotelu dříve. Musel jsem opět počkat na autobus do Maó a pak přesednout na linku k hotelu.

Čirou náhodou jsem pak zjistil, že na této turistické lince probíhá stávka, a kdybych jel pozdějším spojem, byla by velká šance, že by vůbec nejel.

Vůbec mě tedy nemrzí, že jsem jihu nevěnoval více času. Z Menorky mi zbyl neprobádaný západ, do něhož směřuje hlavní silnice Me-1 z města Maó. Tak třeba někdy příště.

Pokud se chystáte na Menorcu, rozhodně doporučuji ubytování na severu ostrova, kde si skutečně vychutnáte klid a pohodu. Turisticky více naladěni si mohou dát pochod kolem Menorky po tzv. koňské stezce. Připravte se na to, že na dřevěných přístupech k moři najdete značky zakazující vjezd koním. A je to právě kvůli existenci stezky, která obkružuje celý ostrov. Za našeho pobytu jsme část této stezky šli pěšky, ale žádné koně jsme neviděli.

Třeba se na vás usměje štěstí, až budete na ostrově vy (pokud po přečtení článku nechcete okamžitě vyrazit, někde se stala chyba :-) ). Ať už cestujete s dětmi nebo bez, za ten klid a pohodu to rozhodně stojí. A pohodu nám nezkazil ani hodinu a půl drlouhé zpoždění na odletu, protože letodlo z Prahy přiletělo se zpožděním. Pilot jej ale stáhnul a tak jsme dorazili do Prahy i s kufry relativně ve slušný čas. V jednu jsme v Praze usínali s pocitem dobře strávené dovolené.

Zdroje:

https://easyspanishforyou.com/blog/menorca-the-island-you-will-never-want-to-leave/

https://english.gobmenorca.com/time-to-impose-limits/

https://en.wikivoyage.org/wiki/Menorca

https://www.menorcabiosfera.org/contingut.aspx?IDIOMA=3&idpub=2764

https://www.menorcatalayotica.info/en/Talayotic_Menorca_declared_a_UNESCO_World_Heritage_Site/14191