Článek
Možná právě dnes mají tyto staré obyčeje nový význam. V době vysychající krajiny, znečištěných vod a spěchu nám připomínají, že vztah člověka k přírodě nevzniká velkými slovy, ale drobnou péčí. Vyčistit studánku znamená na chvíli se zastavit, sklonit se k zemi a uvědomit si, že voda není samozřejmost.
Bohuslav Martinů se narodil roku 1890 v Poličce, dokonce v malé světničce ve věži kostela svatého Jakuba, kde jeho otec vykonával službu ševce a také hlásného.
Malý Bohuslav vyrůstal vysoko nad městem, obklopen zvukem zvonů, šuměním větru a tichou samotou. Hudbu měl rád, přicházela k němu přirozeně, skoro jako řeč přírody. Lidé vzpomínali, že měl mimořádný sluch a melodie si pamatoval s podivuhodnou lehkostí.
Život jej následně zavedl do Paříže, později do Ameriky i Švýcarska. Přesto v něm stále zůstával obraz rodné krajiny, kterou měl uloženou ve vzpomínkách i v srdci.
Totiž po válce a nástupu komunismu se už do Československa nesměl vrátit. Právě tato bolest odloučení dala vzniknout některým jeho nejkrásnějším dílům. Mezi nimi září kantáta Otvírání studánek. Dílo, které má své četné obdivovatele, dílo, které je téměř modlitbou za domov, čistotu a lidskou paměť.
Básník Miloslav Bureš kdysi napsal báseň „Píseň o studánce Rubínce“, inspirovanou obyčeji ve vesnici Tři Studně. Text poslal Bohuslavovi Martinů do exilu ve Francii a skladatel v něm náhle uslyšel rodnou zemi: šumění lesů, rostoucí mech v trávě, dětské hlasy i vodu pramenící z hlubin země.
Roku 1955 zhudebnil báseň do podoby kantáty, která dodnes dojímá svou prostotou a čistotou.
Není náhodou, že právě studánka se stala symbolem.
Voda byla od pradávna znamením života, očisty a naděje. Na jaře lidé společně odstraňovali ze studánek listí, bláto a větve po zimě, aby pramen mohl znovu volně dýchat.
Byl to jakoby obřad smíření člověka s krajinou. Dívky zpívaly, děti zdobily okolí květinami a lidé věřili, že čistá voda přinese zdraví i požehnání.
Ovšem Bohuslav Martinů v této tradici spatřoval něco hlubšího, očistu lidské duše. V závěru kantáty zaznívají slova poutníka vracejícího se domů, jako by skrze ně promlouval sám skladatel, unavený exilem a touhou po vlasti.
Hudba je jemná, průzračná, chvílemi téměř šeptaná. Posluchač má pocit, že slyší kapky vody dopadající do kamene, vzdálený zpěv ptáků i kroky člověka v lesní pěšině.
Tradice otvírání studánek naštěstí z české krajiny nezmizela. Nejživější zůstává dodnes právě na Vysočině, zejména v okolí Tří Studní, Žďárských vrchů a Novoměstska, kde se každoročně konají slavnosti spojené s prováděním Martinů kantáty.
Podobné obyčeje se však stále udržují i v dalších krajích: Jihočeský kraj, zejména na Šumavě a v Novohradských horách, kde místní spolky obnovují lesní prameny. Jihomoravský kraj, v Moravském krasu a na venkově kolem Bílých Karpat. Zlínský kraj, na Valašsku, kde bývá čištění studánek spojeno s folklorem a zpěvem. Pardubický kraj, v okolí Poličky, rodiště Martinů. Liberecký kraj a Královéhradecký kraj, v Podkrkonoší a Jizerských horách, kde se obnovují horské prameny. Moravskoslezský kraj, v Beskydech a Jeseníkách, často díky turistickým a ochranářským spolkům.
Když se řekne jméno Bohuslav Martinů, mnohým se vybaví hudba, která umí člověka zasáhnout hluboko. Jako zvuk zvonů v podvečer, jako vítr nad loukami Vysočiny, jako tichá vzpomínka na domov.
Martinů po celý život zůstal duší spjatý s českou krajinou, s řečí obyčejných lidí a s prostými tradicemi venkova.
Zdroj: Wikipedie a vše o životě a díle Bohuslava Martinů, co je dostupné v městské knihovně, články, zápisky, deníky, dopisy domů.
Publikace Jaroslava Mihule: Osud skladatele
