Článek
Zkusme být osobní, bez afektu
„Mamííí, pojď sem, mami koukej!“ „Ano lásko, hned jsem u tebe, lásko moje. Co chceš miláčku?“ Jsou to většinově matky, které „láskování a miláčkování“ frekventovaně používají. Nebo je to jen na veřejnosti? Každý má svoje děti rád, o tom nepochybuji, je ale nutné tímto způsobem přesvědčovat okolí? Myslím, že přirozenost a oproštění se od afektů by dětem více prospělo. Tím ale nechci říct, že toto oslovení je nepatřičné, jen je ho příliš. Každé dítě má své jméno, na které by mělo reagovat a zvykat si na něj.
Jsou malé, roztomilé, ale i fikané
Byla jsem v marketu, kde mladí rodiče se sedícím dítkem v nákupním košíku, sotva dvouletým, si vybrali pomazánku v kelímku. Dítě vztáhlo ruku a maminka mu kelímek podala. V tom okamžiku batole mrsklo s kelímkem na zem, ten praskl a pomazánka trochu vytekla ven. Maminka dala nakřáplý a olepený kelímek zpět do regálu a vzala si jiný. Dítě s nataženou ručkou opět dostalo plastový kelímek (asi pro klid) a ten skončil s podobnou razancí opět na zemi. Tady si myslím, že nějaké varování by bylo na místě. Rodiče na chování dítěte vůbec nereagovali, chvíli na place kroužili, aby se pak mohli znovu vrátit pro nepoškozenou pomazánku v kelímku.
V současné době rezonuje otázka fyzického trestání dětí. Nejsem pro bití dětí, ale je velký rozdíl, když se jedná o varovné upozornění s mírným plácnutím přes ručku, když dítě vzhledem k svému věku domluvě neporozumí.
Prý rodič není pro dítě autorita, ale rovnocenný partner
Dříve se říkávalo, že má být respekt k rodičům, a ve společenském životě respekt k autoritám. To by nám dnes psychologové vytmavili. S dítětem se má dle jejich teorií jednat jako s dospělým, jako rovný s rovným. A že konflikty a problémy se řeší kompromisem tak, aby byly obě strany spokojené. To zní hezky, ale život ukazuje, že je to málo použitelné. Kde to žijeme, aby děti manipulovaly s rodiči, aby si tříleté/čtyřleté dítě vybíralo, co si vezme na sebe ráno do školky. A když není po něm, venku je deset nad nulou, a dítko chce jít jen v tričku, ztropí pořádnou scénu, a co víc, kope do mámy nebo táty.
Psychická nevyrovnanost
Jak budou děti psychicky připravené pro život, počínaje skupinovým soužitím dětí ve školkách, starší děti ve škole a v dospělosti v zaměstnání. Tam přeci jsou nadřízení, kteří se musí také respektovat. Autoritativní přístup musí být jak ve výchovných a vzdělávacích institucích, tak na pracovištích. Proto to takhle dnes ve společnosti vypadá. Kdejaké dítě ve škole už má psychologa, ve školních třídách vládne šikana, učitelů je nedostatek, žádný v takovém prostředí nechce učit a pracovat. Ta arogance a způsoby, co vše si děti dovolí, je vrcholná. Problémy mají rodiče i doma se svými dětmi, které mnohdy neznají míru, co si mohou dovolit.
Jsem starší generace, ze tří sourozenců, a i když jsme byli již dospělí, vždy platila pravidla rodičů. A nikomu to problém nedělalo. V rodině se nikdy nemluvilo o učiteli/učitelce špatně. Byli jsme vychovávaní v respektu k autoritám a co vím i z okolí, vyrostli z nás slušní lidé. Nepamatuji si, že by ve třídě někdo někoho šikanoval, vzpomínám na školní léta moc ráda.
Děti potřebují mantinely
Nějaké hranice v chování a přístupu k životu, k sourozencům, rodičům, musí být. A pokud je děti nemají nastaveny, balancují mezi dobrém a špatném. Důležitá je důslednost, když něco řeknu, tak na tom trvám. Není to postaveno jen na nějakém striktním nařizování, je to nejdříve doporučení, rada, pokud se to míjí účinkem, nelze rezignovat, přizpůsobit se musí dítě rodičům. K prospěch svému a k pohodě celé rodiny.
