Článek
Člověk, který v těchto dnech prokázal mimořádnou statečnost a skutečné hrdinství.
Jmenuje se Kryštof Topinka.
Jeho příběh nepotřebuje velká slova, a přesto si je zaslouží.
Mladý muž si šel zaběhat podél Vltavy. Obyčejný den, obyčejná sportovní aktivita. A pak okamžik, který mohl změnit životy několika lidí.
Na frekventované silnici dostalo policejní vozidlo na mokrých kolejích smyk, prorazilo svodidla a zřítilo se z velké výšky do studené vody Vltavy. Uvnitř zůstali uvězněni dva policisté. Vteřiny ubíhaly a každá z nich mohla rozhodovat o životě a smrti.
Kryštof Topinka nezaváhal. Nepřemýšlel o nebezpečí. Nečekal, až zasáhne někdo jiný. Spustil se po ocelovém laně do vody a vydal se na pomoc dvěma lidem, kteří se sami ocitli v bezvýchodné situaci. Podařilo se mu dostat oba policisty z potopeného vozidla na břeh, přestože měli na sobě těžkou, vodou nasáklou výstroj.
A potom? Odešel. Bez potlesku. Bez očekávání odměny. Bez potřeby slyšet, jak je odvážný. Jako by udělal něco samozřejmého.
Jenže samozřejmé to nebylo. Vstoupit do ledové řeky a riskovat vlastní život kvůli lidem, které neznáme, není samozřejmost. Je to projev mimořádné odvahy a lidskosti. Je to okamžik, kdy člověk nepřemýšlí o strachu, ale jedná, protože ví, že někdo potřebuje pomoc.
Policisté po zachránci dva dny pátrali, aby mu mohli alespoň poděkovat za záchranu svých kolegů. Chtěli najít muže, který jim vrátil to nejcennější, co člověk má. Život.
A právě takové příběhy bychom neměli nechat zapadnout
Velmi bych si přála, aby při zvažování státních vyznamenání pan prezident pamatoval také na Kryštofa Topinku. Na mladého muže, který se v rozhodující chvíli zachoval jako skutečný hrdina. Na člověka, jehož čin si zaslouží nejen poděkování zachráněných policistů, ale také pozornost celé naší společnosti.
Moje slova k panu prezidentovi:
Na Vašem předávání státních vyznamenání mě vždy oslovuje také důstojnost, s jakou k oceněným přistupujete. Když stojíte tváří v tvář člověku, jehož příběh je právě připomínán, věnujete mu soustředěný pohled a plnou pozornost. Jako byste tím beze slov říkal, že za každým jménem stojí lidský osud, příběh a čin, který stojí za to vyslechnout.
Přála bych si, aby se takové pozornosti dostalo i Kryštofu Topinkovi.
Možná sám sebe za hrdinu nepovažuje. Možná by řekl, že prostě nemohl jednat jinak. A právě v tom bývá velikost skutečných hrdinů.
Kryštof Topinka si zaslouží, abychom jeho čin nezapomněli. A možná právě státní vyznamenání by bylo tím nejdůstojnějším způsobem, jak mu za celou naši společnost říci: Děkujeme.
