Článek
Babička s dědou byli vitální důchodci s životním nadhledem, vždy se těšili na své malé pravnučky, které tam trávily pokaždé celé prázdniny. Moc se jim líbil nespoutaný venkovský život a zábavné pasení hus.
Ale jen do té doby, než ty naše holky trochu vyrostly. To, co dříve dělaly s radostí, převést husy, které šly vždy spořádaně v zástupu, přes silnici k rybníčku, a pak je zase odvést domů, postupně odmítaly.
Dědo, promiň, voď husy sám
Jednou starší dcerka našla odvahu a říká: „Dědo, nezlob se, voď si ty husy sám, my pořád hlídáme, aby nás někdo neviděl.“ „Děti se nám na návsi smály,“ doplnila ji o pár let mladší sestřička.
Dědu to vůbec nerozhodilo a dodal tím svým plzeňským přízvukem: „Ale co pa bych je nevodil, dyť já ty husy mám rád.“
Čas se nezastavil a děda zůstal v chalupě sám, ovdověl. Bylo mu přes osmdesát roků, ale vše zvládal dobře. Já i jeho dcera (moje tchyně) jsme mu často říkaly: „Dědo, přestěhuj se k nám, co tady budeš samotný dělat?“ Nechtěl o tom ani slyšet. Byl sžitý s přírodou, rád pobýval na zahradě, chodil pravidelně na procházky do lesa, to patřilo k rituálu jeho života. A co je zvláštní, celý život zůstal štíhlý.
Za dědou jsme jezdívali všichni často. Nadešel podzim, čas poutí i svatomartinských hodů. O víkendu jsme se s rodinou chystali opět na cestu, tentokrát s vidinou pečené husičky. Již předem bylo domluveno, že děda husu připraví tak, aby šla rovnou na pekáč, až přijedeme. Ale neodpustila jsem si tenkrát otázku, zda to zvládne.„Japa by né, dycky jsme měli s babičkou husy, vím jak na to,“ odpověděl dost přesvědčivě děda.
Překvapení
Přijeli jsme, vybalili potřebné věci a pak přišla řeč na husu a zdali je třeba s něčím pomoct. Děda začal mlžit, že o ničem neví, že husa asi uletěla, a jednoduše, že žádná husa není. A ostatně - husy jsou prý na dvorku a že jim právě udělal míchání do modrého pekáče.
Všichni jsme koukali rozpačitě a nevěděli, co na to říct. Já jsem myslela, že mě snad omyjí. „To nemyslíš, dědo, vážně. Takže husa není? “
„Není, někam uletěla,“ vedl děda stále svou a tvářil se přitom vážně.
Možná už má trochu demenci, pomyslela jsem si. Je starý a má nárok zapomínat.
Co budeme dělat? Krámek je zavřený, tak jako všude v okolí. Je to moje chyba, špatná domluva, říkala jsem si, a myšlenky se mně v mozku křižovaly, že hrozila srážka a výbuch.
„Jen klid,“ opakovala jsem si. A ostatně, ve spíži se toho najde, hlad nehrozí. Jen ta myšlenka na husí pečínku se pomalu rozplývala jak pára nad hrncem.
Dcerky měly přehršle otázek a obav. „Dědo, husa přeletěla plot? A nestalo se jí něco?“
„Kdapa, myslím, že se jí nic nestane, že se zase domů vrátí,“ snažil se je uklidňovat.
Husy se zatím kolébaly v trávě a uštipovaly ji, sem tam se nachomýtly u pekáče s mícháním, to jsou brambory s rozsekanými kopřivami, které jim děda pravidelně chystal.
„Jedna, dvě, tři, támhle je čtvrtá a pátá. A kde je ta šestá?“ počítaly Léňa s Vlaďkou husy a braly dědu za ruku, že půjdou společně ji hledat.
Konečně kápnul božskou
Děda už nevěděl, jak se z té šlamastiky vymanit, a šel s pravdou ven. Pootevřel vrátka od kůlny a odtamtud se vybatolila husa s dlouhým, štíhlým krkem a sebevědomě zamířila ke smaltovanému pekáči, kde jí to zavonělo. A pak se svým kolébavým krokem přidala ke svým husím kamarádkám.
„Hurááá, husa se nám vrátila,“ radovaly se holky.
„Dědečku, dědo, proč jsi nás šálil, že husa uletěla, měly jsme o ni strach.“
„Copa vám, děti, budu povídat. Já jsem neměl to srdce připravit husu o život. Byla to ode mě taková milosrdná lež. A pojďte sem všichni, něco vám ukážu!“
Během chvíle přinesl na tácu pěknou vepřovou pečínku. „Ta půjde na pekáč místo husy.“
„Dědo, jak sis poradil, vždyť jsi maso nikdy nekupoval? zazněly naše hlasy unisono.
„Nekupoval, a přece koupil. Když přijela pojízdná prodejna, tam mně poradili. Co pa bych vás mohl nechat ve štychu?“
