Článek
Londýn, 3. března 1943. Na vlhkém schodišti stanice metra Bethnal Green se tísní stovky lidí. Večerní nebe je bezhvězdné, nad městem se vznáší napětí jako před bouří. Když se ozvou sirény, nikdo nečeká – podvědomý reflex žene těla k úkrytu. Matky svírají své děti, staří muži se opírají o hůl, ženy v těžkých kabátech klopýtají dolů po tmavém betonovém schodišti, které neosvětluje jediná žárovka. A pak…
Rána. Výbuch. Ještě jeden.
Zvuk, který nikdy předtím neslyšeli. Nový typ protiletadlových raket testovaný v nedalekém Victoria Parku připomíná přímý zásah. Dav zpanikaří. Lidé zrychlují krok, přetváří se v masu bez tváře. Někdo v přední části schodiště uklouzne. Možná je to žena s dítětem. Možná starý pán. To už nikdo přesně neví. Ale ví se to nejdůležitější: padá.
A v tu chvíli začíná peklo.
Další a další postavy narážejí do těch, kteří už leží na zemi. Není kam uhnout. Na úzkém schodišti bez madel se těla kupí. Lidé se sunou dolů, někteří ještě ve stoje, jiní už tlačeni k betonu. Tíha desítek těl tlačí na hruď, ramena, krk. Děti křičí, pak umlkají. Z plic je vytlačen poslední vzduch.
Dusí se. Beze slova.
Zvuk, který si pamětníci vybavovali ještě po desetiletích, nebyl výkřik, ale skřípění bot, praskání kostí a sípavé výdechy. V přetlaku paniky a tmy lidé přestávají být jednotlivci. Stávají se vrstvami v živém hrobu. Těla leží na sobě ve třech, čtyřech patrech. Děti rozdrcené váhou dospělých, ženy přitisknuté k betonové stěně, muži snažící se chránit svá vnoučata, než podlehnou i oni.
Za deset minut je po všem.
Zůstává 173 mrtvých. Z toho 62 dětí.
Venku se znovu rozléhá výbuch – tentokrát skutečný. Ale v podzemí už není koho zachraňovat.
Záchranáři přicházejí až po chvíli, kdy je hlášena „nějaká nehoda“ ve stanici. Ve slabém světle baterek se před nimi otevírá obraz jak z Danteho pekla: v úzkém, zatuchlém tunelu se kupí desítky těl, některá ještě teplá, jiná už nehybně ztuhlá. Vzduch je těžký, nasáklý potem, prachem a smrtí. Některé děti drží stále panenku. Jedna žena má tvář zabořenou do kabátu dítěte – jako by ho chránila až do konce.
Jeden z policistů později vypověděl, že na některých obětech nebylo znát jediné zranění – jen výraz hrůzy a ústa otevřená v němém výkřiku. Byli jednoduše rozdrceni. Tíha lidského strachu je rozdrtila.
Devítiletá Rona Beadle přežila úplně dole. Vzpomínala, že cítila, jak jí někdo tlačí na záda, až nemohla dýchat. A pak už jen tmu. „Nemyslela jsem, že se odtamtud dostanu živá,“ řekla po letech.
Bezpečný úkryt, který zradil
Stanice Bethnal Green nebyla připravena. Měsíce sloužila jako noční azyl – spalo zde pravidelně přes 7 000 lidí, v době největších náletů dokonce 10 000. Přesto schodiště, vedoucí k peronu, postrádalo to nejzákladnější: zábradlí uprostřed. Osvětlení bylo slabé, nefunkční. A přítomnost dozorujících policistů? Minimální.
Osudovou roli sehrál i test armádních raket v nedalekém parku. Lidé se domnívali, že jde o přímý útok Luftwaffe. Panika byla přirozená – a smrt zbytečná.
Zvláště znepokojivé je, že už v lednu 1943 úřady věděly, že schodiště není bezpečné. Interní zpráva londýnské rady dokonce obsahovala výslovné varování: „v případě paniky dojde k zácpě a udušení“. Přesto nikdo nezajistil madla. Nikdo nezavedl vchodový režim. Nikdo nezvýšil dohled.
Mlčení jako strategie
Vládní reakce byla rychlá – ale ne lidská. Cenzura. Média dostala instrukce od Metropolitní policie: psát málo, psát neurčitě. Žádná čísla, žádné detaily, žádné emoce. Úřední výrazy jako „nešťastná událost“ nebo „překážka v pohybu“ měly nahradit slova jako smrt, panika, selhání.
Oficiální vyšetřování, vedené soudcem Laurencem Dunnem, probíhalo pod rouškou přísného utajení. Jeho zpráva, dokončená už v létě 1943, jasně konstatovala hrubou nedbalost městské rady i Ministerstva vnitra. Ale veřejnost se o ní nesměla dozvědět – byla odtajněna až v lednu 1946.
A tak druhý den ráno nepsaly noviny o tragédii. Psaly o statečnosti, o připravenosti Londýňanů, o ostražitosti v podzemí. Psaly o válce – ale ne o mrtvých na schodišti.
Florence de Havillandová, která přišla o dvě dcery, řekla později: „Věděli to. A mlčeli. Jako by jejich životy nestály za slovo.“
Bethnal Green se tak stala mrtvou skvrnou ve válečné kronice Británie. Ne proto, že by byla méně tragická než bombardování Coventry, ale proto, že se nehodila do obrazu hrdinství. Byl to příběh beze zbraní, beze střelby – jen s obyčejným lidským selháním, které zabilo víc lidí než jedna bomba.
A tak to místo dlouho mlčelo. Až v roce 1993, po padesáti letech, byla na stanici instalována malá pamětní deska. Až o čtvrt století později, po mnohaletém úsilí přeživších a pozůstalých, byl konečně odhalen důstojný památník: bronzové schodiště, které vede vzhůru, do nebe. Nese jména všech 173 obětí.
Nevyústí v perón. Nevede do metra.
Vede do paměti.
Stejné schodiště, které kdysi pohřbilo bezbranné, dnes stoupá ke světlu. Každý jeho schod je příběh. Každé jméno je návrat z mlčení.
A možná právě tam patří i tento příběh – ne do zaprášených archivů a přísně tajných zpráv, ale na světlo. Mezi ostatní lidské bolesti, které nesmí být umlčeny. Ne kvůli vině.
Kvůli pravdě. Kvůli paměti.
A kvůli tomu, abychom si pamatovali, že i v hlubinách metra, kde lidé hledali bezpečí, se může zrodit tichá tragédie války.
Seznam použitých zdrojů:
1. PENN, Brian. Bethnal Green Tube Disaster. [online]. Historic UK, [cit. 14. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofBritain/Bethnal-Green-Tube-Disaster/
2. NATIONAL ARCHIVES. The Bethnal Green Tube shelter disaster. [online]. The National Archives, [cit. 14. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/stories/the-bethnal-green-tube-shelter-disaster/
3. HOLLOWAY, Royal. The 1943 Bethnal Green Tube Shelter Disaster: an Oral History. [online]. Royal Holloway, University of London, [cit. 14. 6. 2025]. Dostupné z: https://pure.royalholloway.ac.uk/files/46883731/Bethnal_Green_Tube_Shelter_Disaster_an_Oral_History.pdf
